Běh na počest Emila Zátopka ve druhé polovině září bývá pro mnohé srdeční záležitostí. Kdo jednou přijede, vždycky se rád vrátí, i když po doběhu 90 % běžců proklíná, že sem jeli a říkají si, že už nikdy. Profil trati je opravdu těžký a kdo si dobře nerozvrhne síly, tomu ani nepomůže, že se posledních 7,5 km běží z kopečka. Stejně ale napřesrok se většina na místo činu vrátí, aby napravila chyby minulosti, ale skoro každý stejné chyby opakuje. Takový Jirka Zátopek, nebo Mirek Wrobel z našeho klubu, vždycky se nechají vyhecovat domácím prostředím, pokřikem známých kolem trati, první půlku přepálí a když přijdou kopce, které jim celkem sedí, tak už nemají sílu a trápí se, a já takový odpůrce běhů do vrchu si je v kopcích vychutnávám, a tak tomu bylo i letos.
Saša Neuwirth se startovním číslem 82
Takový Jirka Zátopek, nebo Mirek Wrobel z našeho klubu, vždycky se nechají vyhecovat domácím prostředím, pokřikem známých kolem trati, první půlku přepálí a když přijdou kopce, které jim celkem sedí, tak už nemají sílu a trápí se, a já takový odpůrce běhů do vrchu si je v kopcích vychutnávám, a tak tomu bylo i letos.od jsem pojal jako poslední těžký trénink před Košickým maratónem, který se běží za 14 dní. Proto moje taktika zněla: běžet uvolněně prvních 10 km, do kopců to rozběhnout, prudký seběh pod Javorníkem vyklusat a poslední 4 km co to dá. Můj parťák Dalibor Krejčí z Ostravy, který mi do soboty říkal strycu a se kterým jsme se domluvili, že poběžíme spolu přesně dodržoval mnou stanovenou taktiku. Bohužel do taktiky zasáhl docela nepříjemný déšť, který do nás asi od pátého kilometru nemilosrdně bušil. Lehké maratonky najednou vážily každá půl kila, další zátěž přibyla na kompresních podkolenkách, které nosím kvůli achilovce a jejichž funkce ztratila smysl, naopak podkolenky začaly časem být nepříjemně studené a v lýtkách jsem cítil náběh na křeče, což mě v průběhu druhé části závodu dost deprimovalo, nicméně taktiku jsme plnili. Moje nejlepší pasáž přišla mezi 11-15 km závodu, kdy se neustále stoupá, tam, kde všichni funěli a sotva běželi, já jsem letěl a během těch 4 kilometrů jsem předběhl snad 20 běžců.
V bodě zlomu jsem dle svých plánů zvolnil, abych si nerozbil před maratónem nohy. Tady pro změnu asi 10 běžců se prohnalo kolem, ale jelikož jsem starý lišák, nenechal jsem se vyprovokovat ke zrychlení. Však jim dojde, říkám Daliborovi, a taky že jo. Kolem 18. Km už začíná celkem rovina, tak jsem začal tempo stupňovat a jednoho běžce za druhým předbíhat až jsem pokosil vše, co bylo na dohled, až na jednoho. Dan Šindelek, asi nejlepší současný padesátník v kraji se už tak 3 km před cílem pohyboval těsně přede mnou. Když jsem jej doběhl, svěřil se, že má nějaký problém s nohou. Tak jsme ten závěr běželi pořád nějak poblíž sebe, vlastně až do parku, těsně před cílem. Věděl jsem, že mám síly na závěrečný spurt, ale tak nějak mi to svědomí nedovolilo, abych zraněného kamaráda nutil překonávat bolest, tak jsem si v poklidu doběhl pro vítězství v kategorii, stejně by mě to netěšilo, kdybych Dana porazil. Můj parťák Dalibor už v závěru nestačil, ale i tak doběhl necelou minutu za mnou podal slušný výkon na to, že svůj kamion zaparkoval po pracovní cestě v Rožnově až po třetí ráno a běhá teprve něco přes rok. Běhání je stejně krásné a přináší spoustu zajímavých lidských příběhů, kterých je jistě i Běh rodným krajem Emila Zátopka plný. Letošní ročník se i přes nepřízeň počasí opět vydařil, organizace klapala na jedničku a velký dík patří všem, kteří se o to zasloužili.
S a š a N e u w i r t h
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
