Moje martyrium, aneb honba za osobákem

Když mě oslovil Jirka Harašta, ať mu napíšu svoje zážitky ze závodu, v duchu jsem si říkal:,, Proč právě já, tuctový, průměrný běžec? Vždyť tam byli jiní, mnohem lepší zástupci našeho klubu, se zajímavějšími výsledky.“ Pak mě napadlo, že na druhou stranu jsem jeden z těch, kteří se svým způsobem v závodě  protrápili. Trvalo mi to trochu déle, než jsem doběhl  do cíle, ale jsem obohacen více zážitky.

dsc_0152

Letos jsem absolvoval tento závod již potřetí a musím přiznat, že se mi začíná  zabydlovat v srdci. Důvodem je jednak věhlasné jméno závodu po čtyřnásobném olympijském vítězi, na jehož počest se tento závod běží, ale hlavně kvůli tomu, že trasa vede mým bydlištěm a oblíbeným ,,revírem“ Velkého Javorníku. Na této trati jsem specielně netrénoval, přesto jsem se z mých dvou předešlých účastí poučil a podařilo se mi lépe udržet rovnoměrné tempo. Z profilu tratě se může zdát, že nejtěžší úsek bude někde mezi horním koncem Veřovic a sedlem u pramene Jičínky. Je to ošidné. Nejvíc mě vždy vyvedou z tempa seběhy a občerstvovací stanice. Hned na první občerstvovačce jsem se přesvědčil, že za běhu neumím pít.  Polil jsem si celý oblíčej, ale  napít se mi pořádně nepodařilo. Na dalších  občerstvovačkách jsem se raději zastavil a napil se v klidu za chůze. Tady asi mám do budoucna  co zlepšovat…

dsc_0246

Před samotným závodem jsem měl vytypovaných pár běžců, kterých bych se rád držel, ale jak už to tak bývá, skoro nikoho ze svých soupeřů jsem po startu nezahlédl. Překvapil mě můj klubový kolega  David Hanke, který mne k údivu dohnal po deseti kilometrech (já měl za to, že je daleko vpředu). Trochu mě to znejistilo, jestli jsem nepřehnal tempo před strmým stoupákem. David mi záhy lehce unikl, nicméně byl stále na dohled. Z výběhu do sedla jsem měl po loňské krizi značný respekt, letos to však bylo mnohem lepší. V sedle nad pramenem Jičínky jsem byl pouhou minutu za svým plánovaným časem. Při následném seběhu, jsem předbíhal  jednoho běžce za druhým, co mi dodávalo síly. Záhy jsem musel díky dešti řešit nenadálý problém. Vložka v pravé botě se mi při prudkém seběhu srolovala do přední části boty. Tato nepříjemnost mě značně přibrzďovala. Najednou se  přede mne dostávali běžci, které jsem před chvíli předběhl, včetně Davida. Botu jsem se rozhodl neřešit, jinak bych ztratil kontakt, takže se mi poslední kilometry přeměnily na test vůle a sebezapření.

Boj s magickým časem 1:40:00 jsem nevzdával. Když  jsem  se poohlédl kolem sebe, viděl jsem, že hodně běžců podobně jako já proklíná ten nekonečný doběh. To mě v duchu nakoplo.  Posbíral jsem zbytky sil a začal opět bojovat. Těsně u lávky přes Bečvu jsem minul i Davida. V tu chvíli jsem si byl jistý že mi to ve finiši vrátí. Podvědomě jsem čekal na útok ze zezadu, ale  nic se nedělo. Teď již se tomu  nedivím, posledních 500 metrů parkem bolelo nejvíc.  Nohy byly tuhé, hlava přestala vydávat povely nohám že má smysl zrychlovat k vůli blížícímu se cíli.

dsc_0385

Konečně  vbíhám do areálu skanzenu, po stranách  jsou reklamní panely, za nimi davy diváků  a vytoužený  c í l ! Už nikam dál nemusím běžet!  Paráda, pro ten krátký pocit euforie, pro pocit radosti a úlevy v cíli, to nám sebetrýznitelům  stojí za to! Když zahlédnu Jirku Haraštu, jdu k němu. Jirka se při pohledu na mne rozesměje. Nedivím se mu. Kroutím hlavou, bezděčně kroužím očima, lapám po dechu a nejsem schopen vydolovat ze sebe kloudné slovo. Můj čas v cíli je  1:41:39. Je to  osobák!

Teď po pár hodinách odpočinku,  již s dosaženým výkonem spokojený. Je to zásluhou deštivého počasí, jinak by byl čas určitě horší. Co dodat na závěr?  Je to náročný, ale perfektní závod. Těším se na příští rok, na to, že se zas kousek posunu dál!

R a d e k    R a š k a

Označeno v Atletika dospělí, Reportáže
Facebook
Partneři