Test vůle, sebezapření a vytrvalosti

Adidas 24 hodin na Lysé hoře

24. – 25. ledna 2015

 

Doba ledovková

V Ostravici, na konečné zastávce vysedám z vlaku. Krajina kolem mne je zahalená v mlžném oparu. Při chůzi po kluzké silnici si musím dávat pozor, ať mi nepodjede noha. Přesně před rokem jsem doplatil při sestupu z Lysé hory na podklouznutí. Přisedl jsem si kotník, následující křupnutí v něm, předznamenalo tříštivou zlomeninu. Doposud mi zůstala na tento  osudový okamžik  památka v podobě zafixovaného šroubu v pravém kotníku.

U místní pily odstartuje za hodinu závod. S přibývajícím časem, se tento prostor stále víc zahušťuje. Na pořadatele dorážejí jako osy zvídaví závodníci: ,, Které auto mi vyveze zavazadla? Stihnu to ještě na základnu do horského hotelu Sepetná? Mohu běžet s těmito nesmeky?“ Již od sedmi hodin zde funguje  kyvadlová přeprava zavazadel a závodníků prostřednictvím dvou dodávek. Vzhledem k tomu, že mi nezbývá moc času, odporoučím se na základnu u hotelu, kde panuje taky čilý ruch. Pořadatelé ve spěchu instalují reklamní panely, ohniště v chvatu přikrmuje polínky statný mladík, doprovod závodníků přenáší zavazadla k hotelu. S blížícím se startem, se tento prostor vylidňuje.

Opatrně zdolávám stoupák nad trafačkou. Mezitím bezděčně vrhám pohled na hodinky. Mám ještě několik minut času. Pár metrů přede mnou padá uprostřed silnice mladík který spěchal k autu. Je to pro mne varování: ,,Jen neudělat chybný krok“- podvědomě si šeptám a snažím se došlapovat  celým chodidlem. Vybírám si vhodné místo na focení. Nastavuji na foťáku vhodný režim a zkušebně cvakám spoušť. Záběr se mi docela zamlouvá. Krátce po jedenácté hodině začnou vycházet ze zatáčky lidé. Hledají vhodné místo na fandění.

Pár kroků ode mne se zastavuje mladá slečna. Vytahuje mobil a chrlí ze sebe vodopád vět:,, Alčo, Alčó. Péťa ten můj blázínek se rozhodl běžet. Rozmlouvala jsem mu to, ale je to šus! Víš co mi řekl ? Chci to vyjít pětkrát! Přitom poslední dobou jen občas jezdil na kole, nebo si šel zaklusat. Je to blázen, blázen!“ Tato slova mi natrhávají ušní bubínky.,, Chce se mi řvát:,,Holko vzpamatuj se. Péťa si chce prověřit svůj limit, schopnosti. Jde vstříc riziku, ale zřejmě se nechce uštvat.“ Z chvilky rozjímání mě vytrhne projíždějící vůz pořadatelů. Objevuje se čelní skupinka, pak rozsypané korálky klusajících závodníků a nakonec řeka pochodujících odvážlivců. Jsou jich stovky. Z davu občas slyším výkřik mého jména. Mám tam plno známých ,,prima bláznů.“

Při šnečím šourání posledních závodníků se přesunu těsně nad cílovou metu. Po osmdesáti minutách od startu první běžcí peláší ze svahu vysokým tempem. Naštěstí můj objektiv je hravě zachycuje. Postupně houstnou skupinky sbíhajících běžců. Ohromuje mě netečnost některých turistů, kteří záměrně vystupují po celé šířce silnice. Je to protest proti šílencům. Nejvíc mě pobouří gesto, když jeden z mladíků skočí do příkopky a vytahuje dlouhou větev. Následně ji hodí přes cestu. Vím, že moje okamžitá reakce by se minula účinkem. Pokorně uklidím větev na okraj lesa…

Na základně u hotelu Sepetná, sleduji doběh závodníků do cíle prvního kola. Doběh registrují přiložením čipu na čtečku. Pořadatelé u hotelu postavili rampu,  připomínající ledovou horu, charakterizující dnešní závod. Záhy informační panel vyhazuje data o právě probíhajícím závodníkovi. Po doběhu se  sotva dvacetiletá slečna zřítí do sněhu. Její střídající parťačka se snaží z ní dostat alespoň základní  informace.,, Jaké to bylo?“ ,,Kru-té!“ Drmolí ve sněhu svíjející se holka. ,,Hrůza. Nevím, zda půjdu do druhého kola. Na vrcholu foukal vítr. Dvakrát  jsem spadla na záda. Jsem celá do-tlu-čená. Při sestupu jsem nemohla kloudně našlapovat. Je tam ledovka.“ Její parťačka, nečeká na další  chmurné výlevy, přebere si čip a rozběhne se na trať.

Hlavně jednotlivci po doběhu využívají servis v hotelu, kde je pro ně připravena gastrozóna. Většinou si doplňují tekutiny, nebo zobnou kus pochoutky. Zatím si většinou  prohlížejí nabídku těstovin, rýžového nákypu, guláše.  Na příjem těchto lahůdek je ještě čas…

Doba sněhová

Odpoledne se rozpadává sníh a tím se mění podmínky na trati. Jedné závodnici se ozvalo staré poranění kyčle a musela pro ni přijet záchranná služba, která měla naspěch protože průběžně ošetřovala totálně vyčerpané závodníky a několik závažnějších případů skončilo v nemocnici.

Z toho je vidět, že ani  nová patnácticentimetrová  pokrývka, nebyla záchranou brzdou pro některé borce. Kritickým místem byla lokalita kolem Lukšince. Zledovatělé kameny pod čerstvě napadaným sněhem, byly zrádnou nástrahou. Na trati závodil každý sám za sebe, s euforickým snažením doběhnout na Sepetnou. Mnohé týmy  se rozhodly pro strategii v noci absolvovat dva výstupy, ať si druhý závodník může dostatečně odpočinout a dostat se z krize. Tato taktika znamenala často úspěch. Postupně se dostavovaly  charakteristické potíže- píchaní v boku, bolesti žaludku, křeče v nohou.

Před uplynutím časového limitu 24 hodin, operativně se rozhodují hlavně běžci z čela, pro strategii ukončení závodu. Totální vyčerpanost jim brání absolvovat alespoň půl okruhu. Celkový vítěz Vašek Utínek  (Myločovice)  končí dvě hodiny před uplynutím časového limitu v 8:55:55 hod. Přesto tímto výkonem překonal o 23 minut loňský traťový rekord  Jana Zemaníka. Druhý Petr Král (Ostravice) je taky na pokraji sil. Balí to po zdolání 13-ti okruhů, 16 minut za vítězem.

V cíli vítězný Vašek Utínek ztěžka drolí mezi zuby svoje dojmy: ,, Jsem  úplně mrtvý, momentálně nejsem schopen nic, jsem člověk a ne stroj.“ Později dodal:  V dohledné době bych chtěl částečně splatit manželce dluh. Po čtyřech letech chci jít s ní na ples.“

V kategorii žen zopakovala loňské vítězství  Linda Beniačová ( Žilina). Navíc přidala k svému osobnímu výkonu  jedno kolo a s jedenácti zdolanými okruhy se přiblížila nejlepším mužům.

Závodníci spálili stovky kilojoulů energie. Každý z nich měl k dispozici dvě porce vývaru, což v sumáři představovalo pro pořadatele  přípravu 1 900 porcí. Celkem se uvařilo dvaapůltisíce litrů čaje. Navíc byly připraveny stovky litrů nápojů.

Po slavnostním vyhlášení, se všichni rozcházejí směrem k domovům. Přijeli z různých vzdálených koutů ČR. Ještě dlouho budou v jejich podvědomí rezonovat vzpomínky na tento náročný závod. Mnozí z nich si po závodě řekli : ,,Již nikdy. Čas hojí šrámy i rány a za rok se většina z nich objeví opět na startu.“

 



Označeno v Reportáže
Facebook
Partneři