Osudové rozhodnutí

V životě nás potkávají okamžiky, kdy se na rozcestí rozhodujeme kudy jít dál. Radek Raška, člen našeho AKEZK, již dlouho zvažoval účast na „Adidas 24 hodin na Lysé hoře.“ Ještě před rokem zápasil se zdravotními problémy. Postupným zotavováním si přidával tréninkovou zátěž. Červ zvídavosti nahlodával jeho podvědomí. Lákala ho myšlenka zúčastmit se tohoto závodu. Dlouho váhal, ale nakonec rozhodla náhoda. Dva týdny před akcí, na webových stánkách závodu se objevila v diskusním fóru nabídka volného místa. Nenechal si ujít tuto šanci a v sobotu se objevil na startu. „Jako to dopadlo?“- se zvídavým dotazem jsem se obrátil na Radka a dal jsem si s ním schůzku v útulné hospůdce. Zde mi vylíčil svůj dramatický zážitek…

Závod LH 24 jsem pozorně sledoval již od jeho prvního ročníku. Tehdy jsem si však nedokázal představit svou účast v takovéhle šílenosti zvláště poté, co jsem si v roce 2011 doslova protrpěl celou trasu B7. Po doběhu jsem pociťoval ukrutné bolesti kolen. Na nohou jsem měl puchýře, byl jsem totálně vyčerpaný. Proto jsem se podvědomě bránil myšlence jít do něčeho mnohem náročnějšího. Ovšem čas dokáže změnit ledacos. Navíc když se mi kamarád koncem minulého léta pochlubil, že se opět přihlásil na LH 24, začal jsem se s touto myšlenkou pohrávat.

Vše vygradovalo momentem, kdy se mi podařilo náhodně přihlásit se na tento závod. V den D, na Lysé hoře přes noc pršelo a následně mrzlo. Vzhledem k ledovce, pořadatelé nařídili povinné nesmeky, mačky nebo obuv s hroty. Cestou do dějiště klání v Ostravici, jsem se zastavil v prodejně sportu, kde jsem si koupil perfektní řetězové nesmeky. V houšti závodníků před startem, mě upoutal pohled na jednoho ,,obnaženého otužilce,“ který měl od pasu nahoru pouze šátek kolem krku. Bŕŕŕ…

Již od startu jsem měl v hlavě zafixovaný cíl, že to nesmím přepálit! Proto jsem se nikde netlačil a splynul jsem s davem. Odhadoval jsem, že osm okruhů by nemělo být nad moje síly. První kolo bylo úplně na pohodu. Potěšilo mne, že na trase nebylo příliš větrno. Foukalo jen na sjezdovce těsně pod vrcholem a to ješte do zad, prostě prima. Hlavně část sestupové trasy byla silně v ledu, na kterém mě výborně držely řetězové nesmeky. Klouzajíci se turisté kolem nás pociťovali výrazný handicap. Bohužel to mělo i nevýhodu. Vzhledem k tvrdému podkladu jsem během třetího sestupu začal pociťovat výraznou bolest v nohou. Obzvlášť mě bodalo mezi nártem a holení. Při čtvrtém výstupu mě navíc silně rozbolela vnitřní strana kolene.

Proto jsem se rozhodl v Sepetné udělat delší pauzu. Straveka na tzv. Gastrofestival nabízela bohatý raut. Nacpal jsem do sebe pestrou směs jídla. Ve finále jsem si doplnil zásobu čaje a s nadšením jsem šel do pátého kola.

Nezačalo to však dobře. Bolest v oblasti kolene se neodmlčela, naopak bylo to ještě horší. Zhruba po půl hodině chůze, když trasa uhla z cesty do strmého hangu, se to výrazně zhoršilo. Bylo mi jasné, že takto Lysou nepřelezu a že jediné východisko je pro mne cesta nazpět. Kulhání na Sepetnou nebylo vůbec příjemné. Při sestupu jsem tiše záviděl těm, co mě míjeli v protisměru. Věděl jsem, že mám určitě na víc, protože mě nepostihla žádná výrazná krize. Takhle jsem si konec nepředstavoval, přestože se mi podařilo za devět hodin ujít přes padesát kilometrů , s celkovým převýšením cca 3 300 m. Stále víc jsem si uvědomoval, že tento závod si vyžaduje specifickou průpravu a ne jen si zaběhat po cestě do práce a zpět.

V základním táboře jsem vrátil čip a startovní číslo, sbalil jsem si věci a belhal jsem dolů, k autu. Jenže ani tento moment se neobešel bez komplikací a nejspíš jsem byl potrestán za to, jak jsem se v duchu vysmíval klouzajícím se turistům na kopci. Škaredě jsem sebou fláknul o zem, což ještě umocnil těžký batoh na zádech. Již se mi jej nechtělo sundávat a vytahovat nesmeky. ,, Musím si dávat pozor“ -hlava mi to brala, ale tělo neposlouchalo. Opět jsem se vysekal! Hlavně, že jsem nemusel sundávat ten bágl.

Na závěr musím vyzdvihnout organizaci celé akce. Je vidět, že to Libor a spol. nedělají poprvé. Vše je vymyšlené do nejmenšího detailu. Rád bych si to ještě někdy zopakoval, ale jen s patřičným tréninkem.

R a d e k    R a š k a