Když mi po Košicích Olda Rys s dcerou Katkou naznačili, že jedou na maraton do Třeboně chvilku jsem zvažoval, ale jelikož jsem vloni slyšel na tento závod samou chválu, chtěl jsem se tam jít proběhnout, abych si taky někdy maraton užil. To jsem však netušil, že se proti loňsku změnila trasa. Test pro možný budoucí maratón na čas tak byl spíše negativní. Trasa je stavěná pro rekreační běžce a milovníky přírody.
Po startu hned do otevřeného prostoru, kde docela vyfukovalo, vidět bylo snad 5 km dopředu a mírné stoupání. Potom náběh do lesa, tam sice tolik nefoukalo, podklad poměrně solidní, ale chvilku mírně nahoru, mírně dolů, skoro žádná rovinka a co nejhorší, pořád ten stejný les, kde strávíš cca 25 km. Na sbírání hub dobrý, ale psychický docela náročné. Když to porovnám s Košicemi, tam je živo, plno lidí, pořád se něco děje, prostě atmosféra.
Tady v lese jen slyšíš svoje kroky, v dálce někoho vidíš běžet před sebou a živé lidi jen na občerstvovačce, Navíc bylo až moc chladno a zataženo, takže taková ponurá až depresivní konstelace. Od 15. km mě asi od zimy začalo bolet pravé předloktí, takže jsem pořád protřepával ruku a čekal na každou značku dalšího kilometru a po pravdě, bylo to nekonečné. Rychle jsem běžel možná prvních 5 km, pak už jsem se soustředil hlavně na to, abych to doběhl a nepředběhl mě žádný dědek, to jsem si pohlídal.
Vítězství mezi legendami, což byl pěkný název pro moji kategorii nad 60 let potěšilo a čas jsem neřešil ( 3:17,26). Hlavní cíl, který jsem si před odjezdem stanovil jsem však splnil. Zjistil jsem, že okolo Třeboně se skutečně pasou koně. Dalším historickým zjištěním bylo, že v Pelhřimově opravdu krematorium není a Hliník už v Humpolci taky nebydlí.
Saša
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
