Bonjour Paris

Zájezd do francouzského městečka Trappes pohledem Martina Krejčího.

Ještě před úsvitem jsme ve dvojici Martin Krejčí a Martin Pivoňka vyrazili směr letiště Praha. Celá cesta proběhla svižně a bez problému jsme nasedli na naši vlaštovku do Paříže, kde jsme těsně před třetí hodinou odpolední také přistáli. Hned u východu nás už netrpělivě čekali dva představitelé Trappes komunity s českou vlajkou. V hlavě jsem si promítal připravovanou uvítací francouzštinu, ale slovy „dobrý den Česi” mě hostitelé stihli předběhnout.

Poté následovala neutuchající cesta autem do města Trappes, kterou nám celou dobu zpříjemňovalo hudební podtrhnutí Beatles z rádia. A my měli možnost po dlouhém cestování alespoň na chvíli zamhouřit oči.

Na místě si nás převzala Annie, aby nás ubytovala u nich doma a na večeři nám upekla skvělý francouzský slaný koláč – quiche.

Následující ráno byla na programu dne prohlídka Paříže. Osobně jsem se bál, že nás tento výlet může před závodem vyčerpat, ale co by to bylo přeci za družbu, kdybychom nepoznali kus jejich kultury… Každopádně výlet byl skvěle naplánován. Plavba po řece Seině, ze které jsme viděli velkou část dominant Paříže, byla příjemná a ohromná Eiffelovka či Vítězný oblouk nám na místě vyrazili dech. Jediné co snad kazilo dojem bylo střídavě deštivé počasí a kvůli blížící se olympiádě spousta tribun okolo snad všech místních památek.

Po návratu domů jsme podnikli dokonce i krátký výklus a večer byl zakončen krásným koncertem Mozarta a Haynda, což bylo opravdu nevšední završení francouzského dne.

Neděle – den D. Už u snídaně panovala lehká nervozita, ale ta s příchodem ke stadiónu vyprchala a já si opět mohl užívat závodní atmosféru. Přihlásil jsem se na půlmaratón a Martin Pivoňka na trasu 10 km. I když to vypadalo, že se každou chvíli rozprší, počasí hrdinsky vytrvalo. Jediné co nám přidalo pár vrásek, bylo silné povětří.

Závod za výstřelu starosty Ali Rabeha započal a spolu s tím naplnění naších cílů. V mém případě dostat se s časem pod hodinu a půl, což také vyšlo a cílovou páskou jsem proběhl v čase 1:28:39. Martinův cíl byl závod především dokončit i navzdory nepříjemné nemoci, která jej trápila celý pobyt. Cílem proběhl v čase 43:53.

Trasa byla náročnější – ať už kvůli větru nebo převýšení, ale za to byla skvěle zvládnuta po organizátorské stránce. Naše výkony na bednu nestačily, ale to nám slzy do očí nevyhnalo. Konkurence byla veliká a pasuje mi k tomu hláška „Někdy vyhraješ, někdy se naučíš.“

Po velkém výkonu přišla velká odměna v podobě „sněz co můžeš“ bufetu, což pro nás oba byl opravdový test sebekontroly (neuspěli jsme). S plnými břichy jsme si pak jeli odpočinou do nádherných Versailleských zahrad, kde jsme se setkali se závodníky, kteří jezdí k nám na Zátopka. Seznámení to bylo opravdu příjemné a budeme se na ně těšit až je uvidíme opět u nás.

Večer jsme se pak seznámili s ostatními z komunitního centra Trappes, kde se nešetřilo bohatým pohoštěním a vlídnými slovy. I přes nesdílený jazyk jsme si zvládli vzájemně porozumět.

V den odjezdu po společné snídani jsme jeli nakoupit něco na cestu a něco taky domů. Annie s manželem nás poté odvezli na letiště, kde se slovy „Tohle je poslední Merci, slibuji“ a dodatkem „Ravi de vous rencontrer. Au revoir“ jsme se rozloučili. Cesta zpátky byla opět bez sebemenších obtíží a domů jsme dorazili pár minut před půlnoci.

Na závěr článku patří velké poděkování městu Kopřivnice za podporou a možnost se zúčastnit tak skvělé akce. I když jsem slíbil, že už to bylo naposled, tak bychom rádi poděkovali hostitelům z Trappes v čele s Annie, že jsme prožili tento krásný francouzský víkend.