Berle

Jiří Harašta / 8.6.2010 /


Artróza obou kolen postupně ochromila můj pohyb. Těžko jsem se smiřoval s pocitem, že je konec běhání.Po obstřiku kolen, jsem chvíli žil v euforickém opojení a postupně jsem začal poklusávat.Když mě po několika krocích běhu bodla křeč, zastavil jsem se a pomalu jsem dokulhal domů.

Těžko se vysedá z rozjetého vlaku. Stojíte u dveří a promítáte si následky dopadu. Hledal jsem cestu jak pokračovat. Jen tak jezdit po závodech, by mě nahlodávalo myšlenky jako chrobák načatou kůru.
Pustil jsem se do organizování běhů, ale bez peněz to nemělo úroveň. Vymýšlel jsem tratě závodů a začal jsem shánět peníze. Napsal jsem scénář a začal obcházet potencionální sponzory. Brzy jsem poznal, že je to boj s větrnými mlýny.
Můj dobrý známý v prodejně kol mě chlácholil přízemními nabídkami. Když položil na pult zámek na kolo, poznal, že je to málo. Přidal pumpu. Poděkoval jsem mu a tiše jsem se odporoučel. Neváhal jsem vstoupit do vedlejšího obchůdku se zeleninou. Pořád se tam točilo poměrně hodně kupujících. Neváhal jsem zaklepat na dveře vedoucího.Když jsem mu přednesl svou vizi, poklepal mě po rameni a soucitně hlesl:,, Nemáte to lehké, ale co já. Splácím nájem a tržby nejsou bůhvíjaké.“ Pak se váhavě otočil a povzbudivě řekl: ,,Víte co, počkejte chvíli.“ Rozhrnul závěs a v ruce držel berli. ,,Leží tu již několik týdnů. Zapomenul jí tu roztržitý zákazník.To je můj skromný sponzorský dar.“
,, To snad nemyslíte vážně!“ – vystřelil jsem ze sebe dávku vzteku a bezradnosti. Nezmohl jsem se na reakci a odešel jsem jako poražený boxer z ringu.
Tak to ne. Musím si připravit půdu, pro svůj záměr.Uvědomil jsem si, že nestačí mít perfektní oblek, diplomatku, projekt, společenské vystupování, ale chce to mít pevně vybudované zázemí, nebo štěstí na správné lidi.

Označeno v Povídky
Jeden komentář “Berle
  1. Anonymous napsal:

    Jiří, ten závěr je přesně o tom, o čem to je, ale tu berlu jsi měl vzít, mnohý z nás ji možná bude potřebovat 🙂 Saša N.

  2. Anonymous napsal:

    Super historka i pro zasmání.
    Mě se stalo kdysi dávno ve Frenšťátě když jsem pořádál jeden běh a měl jsem tenkrát podobné nadšení obcházet obchody jednotlivě,tak v jednou když jsem oslovil paní o nějaké ceny tak zavolala přes celou prodejnu nahlas asi svého manžela a vedoucího jednu větu,která mě taky straší až do dnes ,,co tu máme za ležáky co se už dlouho neprodali a můžem to dát jako sponzorský dar“
    Borec přišel a něco vylovil za vystavovaným zbožím v poličce co nešlo vidět.
    Ja dostal tenkrát silně zaprášenou nějakou divnou ledvinku na velkou láhev k tomu ,která byla zašitá někde moc hluboko v regále.
    Roman/HOLKI

Facebook
Partneři