ZÁVOD: Chlebovice-Kubánkov-Chlebovice – 14km

Závod očima Miloše Macíčka

Datum konání: Pátek 27. 8. 2010

Profil tratě: Členitá, první kratší polovina (6,5km) střídá stoupání a rovinky se závěrečným ostrým 1km stoupáním na vrchol Kubánkov. Obrátka. Po obrátce sbíhání (7,5km) až k 11-tému kilometru po stejné trati, potom odbočka a tří kilometrový „pytlík“. Převýšení 309m. Podklad: většinu tratě tvoří lesní cesta, šotolina s různorodou frakcí, často s výmoly, prověřující tuhost kotníků a pouze přes dva kilometry odlehčený běh po asfaltu, a to první a poslední.

Nikdy před tím jsem tento závod neběžel a nikdy předtím jsem ani na tom obávaném kopci nebyl. Jen jsem od ostatních slyšel, že je to brutální závod. Protože jsme za patrona našeho klubu přijali Muflona, tak ten mám za jeho prezentaci dal část svých vlastností, jako dobrý pohyb v horském terénuJ. Nic horšího než výběh doskokového bubnu skokanského můstku být nemůže a tak jsem se nestrachoval. Ale i tak jsem si udržoval respekt. Přece jenom v pátek zapršelo a tak to může pěkně klouzat. Nahoru to mi je jedno, ale abych si dolámal nohy dolů , tak to jsem fakt nemusel.

Za větrného a sychravého počasí nás vypustili na trať. Byl jsem ztuhlejší, nijak jsem to nehnal, potřeboval jsem se rozdýchat a tak jsem jen kontroloval přední pozici. Po prvním kilometru od ostatního běžeckého pole odskočila pěti členná skupina. Ve které jsem nechyběl já, Radim(články viz dříve), čtyřicátník Vladan (Lysacupista specialista), jeho o chlup starší bratr Daniel a dvacetiletý mladík Jan Z.

Hlavou mi projelo zhodnocení skupiny. Vladan a Daniel, ti by mě neměli ohrozit, na ty jsem si věřil, ze znalostí předchozích závodů. Radim je rychlý, ale v závěru mu chybí vytrvalost. I přestože jsem ho již dvakrát 3 km před cílem orval, měl jsem zněj obavy, přece jen 7,5 km seběhu může zamíchat kartami. A pak tu byl mladík Jan Z. Při rozklusáni jsme se dali do řeči a zjistil jsem, že hodně běhá kolem Lysé a taky běhá Lysa cup a ještěže nahoru to nemá cenu hrotit, že pak to pustí dolů. Od něj jsem vůbec nevěděl, co čekat.

Protože jsem se už rozdýchal, přitvrdil jsem a začal diktovat tempo, abych unavil své soupeře. Výsledkem toho bylo, že na konci druhého kilometru jsme zůstali s Radimem sami.

Až do pátého kilometru jsem běžel na čele, Radim za mnou. Nebyl jsem si jist, že pohyb, který vykonáváme má s během něco společného. Neustále jsem přeskakoval zleva doprava, zprava doleva, na střed lesní cesty a pořád dokola. Hledal jsem optimální povrch, aby to neklouzalo, nebyl hodně křivý…atd. Stejně to bylo zbytečné. Nic lepšího tato těžká trať stejně nenabízela. Na konci pátého kilometru Radim prohodil: „ Ty jsi zato vzal pěkně zostra hned od začátku“. „Když mě necháš vyhrát, tak Ti zvolním“, odpověděl jsem. Po vteřince odmlky, řekl: „Dobře, domluvíme se podle toho, až 1km před cílem“. „Jak chceš“, proletělo mi hlavou. Do té doby jsem se nijak nešetřil, ale nešel jsem nadoraz, ještě jsem měl rezervy. Mrkl jsem na Polary, abych ověřil, že pocitově jdu kolem 170 tepů/min. Ano, ukazovaly přesně 170tepů/min.

Ještě tak půl kilometru jsem udržoval nastavené úsilí běhu, pak jsem přišlápl plyn zvedl tepovku ke 175 tepům/min a po několika metrech jsem se i Radimovi začal vzdalovat. Když jsem ho přestal slyšet dýchat ohlédl jsem se a viděl, že Radim už neběží, ale jde. Tak jsem ho alespoň pokřikem: „Zmáčkni se, ten kilák, už dáš a pak to máš z koce dolů“, snažil povzbudit. Po chvíli jsem se otočil a už zase běžel.

Není kilometr jako kilometr. To co nás čekalo, bylo opravdu peklo. Stehna mi tuhla, lýtka našponovaná jak struny od kytary a ruce těžké jako bych v každé držel 10kg závaží a před námi něco, co vypadalo jako střecha. „Aha už vím o čem kluci mluvili“, proletělo mi hlavou. Aby toho nebylo málo, tak na vrcholu fučelo jak sviňa. V tom jsem si vzpomněl, že je v nás kus Muflona, a že jeho siluetu na prsou musím důstojně vynést nahoru, kde to peklo nekončí, kde teprve začne.

Na vrcholu jsem obletěl obrátkový kolík, s náskokem do 100 metrů před Radimem a bez nějakého kochání jsem to pustil dolů. Přece jenom jsem nevěděl, co umí Jan Z. Výmoly, nevýmoly, až jsem byl sám překvapen, jak to klátím dolů. Prudší seběhy se střídaly s mírnějšími. Stehna trpěla jako koně, ale já nepolevoval. Na jedenáctém kilometru nás odbočili na poslední tří kilometrový úsek, kde místy šlo hodně špatně vidět. Zatažená obloha, hustý porost a odpolední hodina způsobila zhoršené viditelnostní podmínky, ale dalo se to přežítJ. Bolest otřískáných stehen jsem už dávno přestal vnímat, stalo se to standardem.

Kolem 12 kilometru jsem se lehce znepokojil, zda běžím správně. Na jedenáctém jsem si odpípnul mezičas na stopkách a pokračoval dále. Když už se mi zdálo, že by mohl být 12 kilometr, koukl jsem na stopky a viděl 4:10. Tím, že jsem běžel klesající kilometry kolem 3 minut, to bylo dost dlouhé. V hlavě mi proletělo to, co jsem viděl od jedenáctého kilometru, jestli jsem třeba někde neodbočil, ale nic se mi nevybavilo, pokračoval jsem dál v tempu a uklidňoval se tím, že ho tam pořadatelé nestačili dát, nebo ho někdo odnesl a nebo jsem ho přehlídl, což u mě není nic neobvyklého.
Při výběhu z lesa na mě z dáli svítila reflexní vesta pořadatele a cedulka třináctého kilometru, ulevilo se mi. Na třináctém kilometru jsem zkontroloval pozici a náskok, který byl dostatečný, protože minimálně 200 metrů za mnou nikdo nebyl. A tak jsem si mohl užít poslední vítězný kilometr, v tom těžkém závodě, po asfaltu zase z kopce dolů.

Miloš Macíček alias Muflon-eM