Závod očima Miloše Macíčka
Datum konání: Sobota 21. 8. 2010
Profil tratě: 2,5km do kopce nastoupat 100 metrů. 2,5km z kopce o 100 metrů níže otočka a zpět.
“Gula rvala do huby“ hned od rána a protože jsem se už dostatečně aklimatizoval na teplé slunečné počasí, tak mě vedro vůbec neznepokojovalo, ba naopak jsem se na něj těšil. V době kdy prožívám běžeckou krizi, co se týče motivace a chuti do tréninkové práce, jsem tento závod bral jako ověření výkonnosti a srovnání jak jsou na tom ostatní na konci letních prázdnin a dovolenkového období.
Po nezbytných ústních výměnách se soupeři o jejich výkonnosti, zdravotním stavu, atd. jsem zjistil, že na tom nejsem o moc hůře a také jsem se divil, proč jsme se tu sešli, když každého něco bolí, vůbec netrénujeme a nebo je to už tolik nebaví.
Rázem se všechno změnilo výstřelem, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zahnal všechny neduhy. Opět všichni běželi, jako by jim nic nebylo:-). My s Václavem (články viz dříve) jsme na čele diktovali tempo a škrábali se vzhůru na 2,5 kilometr. Na prvním kilometru Vašek prohlásil: „Mufloní běží domů“ chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo, že běžíme do obory, kde se chovají mufloni. A tak i s patřičným “úsměvem“ jsme se culili do fotoaparátu.
Držel jsem svižné tempo, abych co nejvíce unavil soupeře a aby neměli moc velkou potřebu vystrkovat růžky. Což se i dařilo. Jakuba (články viz dříve) jsme ztratili už někde mezi prvním a druhým kilometrem. Věděl jsem, že se vrátil z dovolené u moře a tak jsem předpokládal, že horké počasí a válení u moře ho asi trochu odrovnalo.
Na druhém kilometru za námi viseli další dva borci, které jsem neznal a ani netušil, co od nich mohu očekávat. Proto jsem na nic nečekal a v 500 metrovém prudším stoupání jsem ještě trochu přitvrdil. Na kopci jsme s Václavem měli už přes padesát metrů náskoku.
Poté jsem odevzdal pomyslný štafetový kolík Václavovi a nechal ho diktovat tempo směrem dolů, ale na čtvrtém kilometru mi to začalo připadat, jako by Václav polevil. Věděl jsem, že už ho nějakou dobu trápí bolesti kolene, asi to bude podobné přetížení jako jsem měl já na jaře. Mezi námi, však už taky nejsme nejmladší a měli bychom už dostat rozum:-). Ono to první tři, čtyři kilometry jde, ale dalším zatížením se bolest zvětšuje a koleno tuhne a tuhne. Proto jsem převzal aktivitu a držel to, co jsme nastavili na začátku.
Na otočce na pátém kilometru jsme měli 45 vteřin náskoku před pronásledovateli. Byl to dostatečný náskok. Zatím co mě tato informace dostala do pohody, Václav měl asi úplně jiné starosti a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že trpí jako kůň. Nechtěl jsem ho tam nechat samotného, i přestože vím, že je to tvrďák a že by dokázal doskákal i o jedné noze a to i ve slušném čase. Proto jsem přizpůsobil tempo jemu a snažil se ho svou přítomností a povzbuzováním podpořit a “dotáhnout zpět do cíle“. Ale ani přesto jsme se neflákali a ani nemohli, protože pronásledovatele stále běželi a před námi bylo ještě 2,5km stoupání.
Na vrcholu stoupání i přes Vaškův handicap se k nám soupeři nepřiblížili. Zbývalo už 2,5 km seběhu, kdy jsem dostal od Vaška pokyn abych už běžel sám, ale odmítl jsem, že ho na devátý dotáhnu a poslední kilometr už půjdu sám.
A tak se taky na devátém stalo, přidal jsem. Díky jeho handicapu jsem se od něj hravě odpoutal a po vteřinkách se mu vzdaloval. Do cíle jsem doběhl ve stejném čase (34:36) jako v loni, ale letos jsem se vůbec netrápil a běžel na pohodu. Je to vždycky pohodovější, když se běží s velkým náskokem před soupeři a Václav se pral hlavně sám se sebou než se mnou. Kdyby byl zdráv, tak by mě boj o vítězství bolel mnohem více.
Musím vyzdvihnout výkon mého klubového kolegy, největšího soupeře a taky kamaráda. To co předvedl, mi moc na sebevědomí nepřidalo, protože on dokázal uviset i o jedné noze. Já bych v jeho situaci zůstal doma, foukal si bolístko a tiše záviděl, že ostatní mohou běhat a závodit.
Miloš Macíček alias Muflon-eM
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
