Zákeřná tvář Lysé

8,30 hod.
S Tomášem sedíme v autě. Teď jsme měli vyrazit směrem na Ostravici, na dnešní Běh na Lysou horu. Měli. Bohužel třetí do sestavy Jiří se tradičně zpozdil. Čekáme. Mezitím Tomovi zahraje mobil melodickou výzvu. Volá mu kámoš, který již dorazil na start.
,, Na Ostravici je ažuro, prostě prima počásko“! – vyhrkne ze sebe žhavou informaci Tom.
,, Tady prší a na Ostravici je pěkně. Je to možné“ – trumfuji jej.
Tato anomálie posledních dnů, kdy horko střídá nepohoda, by mě vůbec nepřekvapila.
,, Třeba když přejedu kopec na Pinduli, místo deště vykukuje sluníčko.

9,17 hod.
Vyrážíme. Déšť prská na čelní sklo. Stěrače hrnou před sebou přívaly vody.S blížícím cílem naši jízdy se nic nemění.Jsme na Ostravici.Tom hromuje:
,, Kámoš, si to schytá. Já mu dám ažuro, roznesu ho v zubech“.
Tom se rozhodne smazat mé manko a vyvézt mě co nejblíž k Lysé. U železniční stanice odbočujeme doleva. Jedeme přes chatovou oblast. Za ní Tom zabrzdí. Vytočí se do protisměru.
,, Jiří, tady, je konec. Musíš jít po svých“.

9,50 hod.
Déšť místy ustává, po chvilce zesiluje v liják. Nevadí. Opakuji si to slovo v podvědomí. Nechává mě to v klidu. Stačí mi kšiltovka, pláštěnka. Na ponožky jsem si před obutím navlékl igelitové sáčky. Zatím drží.
Hlídím si červenou turistickou značku. Odbočím doleva Na Butořance ( 730 m. ) míjím poslední stavení. Držím svižné tempo. Po chvilce jsem na Lukšinci ( 953 m ). Procházím místem, odkud se dá vidět za jasného počasí vrchol Lysé hory. Bohužel vidím…. jen pár metrů před sebe.
Je jedenáct hodin.Zrovna byl odstartován závod. Jsem rád že zastihnu první běžce v cíli. U chodníku jsou zabodnuté info cedule. I mne pomáhají při stoupání. 300,200 100 m do cíle. Při strmém stoupání předbíhám řadu turistů.

11,20 hod.
Na vrcholu do mne šlehají studené závany větru. Podvědomý instinkt mě žene do chaty. Sedím nad čajem a na půl ucha sleduji dialog dvou turistů.
,,Chodím sem dvakrát v roce, a vždy je to stejné. Buď je chumelenice, anebo déšť.“
,, Musíš sledovat počasí“ – hecuje jej oponent.
Čaj mi pomohl. Cítím se lépe. Musím jit ven, ať nepromeškám rozhodující okamžik.

11,40 hod.
Ondra Němec moderuje pro hrstku lidí, kteří se upřeně dívají do zatáčky. Ivo Domanský mu smečuje žhavé novinky. Napětí graduje . Do cíle dobíhají běžci na zkrácené trati 5,4 km. Utíkám do prostoru doběhu, když Ondra křičí jméno vítěze hlavního závodu : Jan Havlíček. Stihnu si jej vyfotit. Po necelé minutě přibíhá Jiří Voják, pak Pavel Brýdl.
Ruce mi tuhnou. S vypětím sil mačkám spoušť. Déšť, mlha, mrazivý vítr mi brání pokračovat ve focení. Vystoupám na vrchol Lysé hory (1324 m ). Tričko bezvaBěhu se dostalo na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd!

Sestupuji dolů. Žene mě extrémní počasí. Občas pořizuji záběry. Mačkám spoušť, ale místy se zablokuje. Není stavěný do těchto podmínek…. Dva mladíci jdou vedle sebe a překážejí závodníkům při výběhu.Okřikuji je. Jeden z nich se ohlédne a úšklebkem mi naznačuje, co si o mne myslí.

Trekingové hůlky mi pomáhají při sestupu. Vyrovnávám stabilitu. Artróza třetího stupně mi dává poznat svoji přítomnost. Blokuje každý krok při sestupu. Na silnici je to lepší. Jsem celý promočený, ale v podvědomí doutná ve mne naděje, snad se mi podařil alespoň jeden snímek.

Všem zúčastněným běžcům Běhu na Lysou horu patří veliký obdiv. Náročná trať, znesnadněná nepřízní počasí, donutila mnohé sáhnout si až na dno sil.
( fotogalerie ze závodu je na rajčeti vpravo )