Úspěch našich běžců na B sedmičce

 

Libor Uher, jako druhý Čech zdolal zdolal  v roce 2007 druhou nejvyšší horu světa K 2. Při sestupu měl zdravotní potíže. Přežil zásluhou pomoci americké expedice. V roce 2008 měl těžký pád ve vysokých Tatrách na Gerlachovském štítu.Libor se nevzdával. O dva roky později  pokořil  Gašebrum II a Gašebrum I. Od roku 2010 pořádá extrémní závod pod názvem Beskydská sedmička.

 V  tělocvičně Základní školy Tyršova ve Frenštátě pod Radhoštěm  je husto. Tísní se v ní masa lidí. Probíhá zde akreditace závodníků. Nesmí se  zapomenout na sebemenší detail. Mapa, startovní číslo,  stravenka, slevový kupón, karta na evidenci kontroly.

Každý závodník dostává  ID čip.  Správnost údajů kontroluje zařízení se smile boxem. Novinkou je adidas B7 finisher foto. Závodníci se vyfotí před startem. To samé  učiní v cíli. Tam si budou moci porovnat únavou zmožený obličej.

Po  19. hodině se vydávají směrem do Třince dva vlaky se šestnácti vagony. Celkem se jich zaregistrovalo 3035 závodníků .Trasa SPORT –FULL   měří  94 km s převýšením  5430 m . Přihlásilo se do ní  přes 800 borců. Trasa HOOBBY- FULL je dlouhá  89 km  s převýšením 4800 m s účastí přes  2200 závodníků. Před 21. hodinou je vlak v cílové stanici TŘINEC.

Z pódia jim popřejí šťastnou cestu zástupci města Třince, Frenštátu i Ostravice a společnosti Continental. Poté vystupuje na pódium mladík z řad závodníků, který před zaplněným náměstím žádá svou partnerku o ruku. Když se ozve souhlasné ANO, náměstím zaburácí potlesk. Následně dostanou požehnání od faráře. Je to dojemná chvíle, která načas rozptýlí myšlení  všech  přítomných.Významnou kulisu tvoří Třinečáci, kteří  přišli  povzbudit odvážlivé šílence před jejich strastiplnou poutí.  

START je v  deset hodin večer.Pro mnohé lidi nastala příhodná chvilka jít spát, jiní zas plný emocí nemohou skousnout prohraný zápas s Arménií.Tady je ale dav lidí, pro které začíná dramatický příbeh. Z náměstí se valí řeka nadšenců s touhou zdolat sedm  beskydských vrcholů. Někteří se spolu připravovali týdny, jiní  jdou jen tak z hecu. Je to pro ně krok do neznáma s otazníkem: ,,Zvládnu to?“ 

Po   zdolání prvních kopců začínají odstupovat některé týmy. Buď přepálili začátek, nebo  to zabalili  ze zdravotních důvodů. Po průchodu kontrolními stanovišti je zřejmé, že  padne traťový rekord. Na Lysé hoře má  vedoucí dvojice Jaroslav Balatka, Pavel Štancl  má vynikající čas. Čtvrtou pozici drží  Libor Uher, který loňský závod nedokončil kvůli zranění parťáka. Letos je ve dvojici s Petrem Mílem.

 Do cíle ve Frenštátě pod Radhoštěm  doběhli v čase  11:49:14 hod. Jaroslav Balatka  a Pavel Štancl (Salomon Run).Získali  titul Mistrů ČR v extrémním horském maratonu Adidas – Continental Beskydská sedmička 2013 .Oba dva podali famozní výkon. Loňskí mistři Tomáš Petreček s Pavlem Štrynclem by svým výkonem zaostali za nimi téměř o hodinu a patnáct minut!

Na druhé pozici dorazili do cíle dorazili do cíle matadoři Zbyněk Cypra a Petr Vabroušek (Adidas Outdoor SLS3), kteří zopakovali  umístění z loňského roku, ale  zlepšili si výkon o dvě hodiny!

V ženách  suverénně zvítězilo duo  Klára Rampírová, Krystina Skalická (Adidas Outdoor Team) za 15:26:10 hod.  Druhé  byly  Klára  a Johana Adamčíková (Ségry) za 17:0413 hod.

Výrazně se prosadili  i naši  běžci Darinka Krausová, Lukáš Merenda a Mirek Vrobel. Do soubojů si vybraly partnery z různých oddílů.

Darinka Krausová s Milanem Holeček (Relax Team)  zvítězili  v kategorii SPORT mix nad 40 let  v čase 16:30:12 hod. Lukáš Merenda, Oldřich Minář (Miglanc Team) byli třetí v kategorii nad 40 let za 13:30:44 hod.  Podobně na třetí pozici skončili mixu  Mirek Vrobel a Marcela Pargačová (Bezva dvojka) v kategorii nad 50 let.

Postupně se opět zaplňuje  tělocvična Základní  školy Tyršova. Někteří ji využívají jako noclehárnu a místo relaxu po náročném výkonu. Zranění, dehydratace, naprosté vyčerpání – to je průvodní daň za účast v tomto extrémním horském maratonu. O daném tématu bych mohl sám vyprávět.  V minulosti jsem absolvoval  několik Frýdlantských stovek, odběhl jsem přes šedesát maratonů.

Po několika dnech vyprchají bolesti z tohoto náročného klání a v hlavách většiny zúčastněných šílenců  se začnou rodit nové plány...   Žorž

Označeno v Reportáže
Jeden komentář “Úspěch našich běžců na B sedmičce
  1. David Hanke napsal:

    Všem gratuluji k výborným umístěním, klobouk dolů.

  2. David Hanke napsal:

    Příští rok to zřejmě zkusím taky, akorát musím najít parťáka. Kdyby někdo taky uvažoval a měl by zájem nechť se ozve. Šel bych i do mixu.

  3. Lukas Merenda napsal:

    Beskydská sedmička je závod, který si zaslouží označení „extrémní“. Jde o závod, týmů jehož hlavní myšlenkou je přejít celé Beskydy z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm. Trasa vede přes 7 hlavních vrcholů Beskyd s výškou přesahující 1000 m.n.m., avšak celkový výčet kopců, které soutěžní týmy musí překonat je mnohem vyšší. Klíčovým prvkem celého závodu je právě soutěžní tým, který si na trase pomáhá, podporuje a dodává si odvahu ke zdolání celé 95 km trasy s převýšením téměř 5000 m.
    Absolvoval jsem všechny čtyři ročníky B7, vždy v časech pohybujících se okolo 20 hodin, ale až tento poslední byl pro mě jedinečný. I přes zdravotní problémy, které mě po celý poslední rok doprovázely, snažil jsem se směžovat běžeckou přípravu právě na tento závod.
    Tradiční hecování na startovní čáře již patřilo ke koloritu této soutěže, ale startovat z první lajny spolu s Tomáše Petrečkem, Vabrouškem, či pořadatelem samotného závodu Liborem Uherem bylo něco neskutečného. Taktéž neuvěřitelné tempo prvních 5 km (5:40 min/km) pod první sjezdovku na Javorový bylo pro mě nepochopitelné, následoval výběh první sjezdovky, na jejímž konci kolega zakopnul, zlomil jednu hůlku a byl nucen pokračovat pouze s jednou, což mohlo v závěru znamenat výrazné zpomalení. Ještě že se jde v týmu a hůlek je na rozdávání J. Při pohledu zpět se naskytl nádherný pohled na hada čelovek táhnoucí se až k centru Třince. Nádherný pocit vidět téměř 3200 lidí pod kopcem za sebou a jen pár závodníků před sebou… To jsme si mysleli, že to vidíme naposledy, že nás zákonitě všichni musí předběhnout.  Následoval běh po hřebeni až na Ropici a seběh na první checkpoint v údolí Morávky.  Doběh na občerstvovací stanice v předchozích ročnících byl ve znamení tlačenice, přetahování se o banán nebo meloun snad se stovkou závodníků. Tentokrát jsme byli sami, avšak zase nebyl čas se zastavovat a užívat si to ticho, které v údolí panovalo.  Po doplnění tekutin jsme se vydali vstříc další sjezdovce na Travný, tady jsme zvolili strategii rychlejší chůze místo běhu s tím, že čas potom naženeme při seběhu Travného a Lysé hory. Téměř celou noc panovalo bezvětří, teplota ideální na to, aby nebylo horko, ale ani zima. Hvězdná obloha, prostě idylka extrémního závodu J, avšak nebyl moc čas vnímat krásy okolí, hlavní bylo koukat pod nohy a hlídat si každý krok ve svitu čelovky. Tempo, které kolega udával při seběhů z kopců bylo vražedné, neustále se mi hlavou honily myšlenky, jak tohle tempo udržíme, že do cíle nám zbývá víc jak 10 hodin běhu a že zákonitě musím dřív či později přehlédnout kořen a dřít bradou o zem. Druhá občerstvovačka a rovněž sami, pak krásný výběh na Lysou horu. Závěrečná sjezdovka dala trochu zabrat, ale podařilo se. Zdárně jsme i jí pokořili na rozdíl od osmi kilometrového seběhu do údolí Ostravice, který byl pro mě nesnesitelný, začínalo mě všechno bolet, musel jsem si zakazovat myšlenky na závod a na bolest, který mě doprovázela, v úvahu přicházely pouze myšlenky na cílové pivo, gulášek a hlavně až to bude všechno za mnou. Při výstupu na Smrk nás předběhly 2 týmy, nějak jsem nepochopil tempo, které do toho krpálu měli, v cíli závodu nám pak dali víc jak hodinu a půl – fakt borci!. Při seběhu ze Smrku se už začínala projevovat únava, neuvěřitelná bolest, přišly i puchýře, ale i přes to všechno hlavou i celým svým tělem jsem se cítil v perfektní kondici, bolest, tmu okolo, osamocenost v tak velkém závodě jsem si nádherně užíval. V té době jsme ještě nevěděli kolik týmů je před námi a na jaké jsme pozici, nijak jsme už nespěchali, to tempo, kterým jsme běželi, bylo tak akorát. Myšlenky na bednu nebo nějaké lepší umístění nepřicházely v úvahu, hlavní bylo dojít ve zdraví do cíle. Na startu jsme si stanovili čas 15 hodin, který se nám i za polovinou závodu jevil stěží dosažitelný, ale nevzdávali jsme se! Výstup na Kněhyni už byl výrazně pomalejší, začalo i svítat a bylo znatelně tepleji, přišla doba k tomu sundat bundu. Strategie závodu byla taková, že týmový kolega v případě jakékoliv zastávky na toho druhého čekat nebude, nezbývalo než co nejrychleji zastavit, batoh, svléci bundu, narvat ji do batohu, tak ať netlačí do zad, nahodit batoh na záda a fofrem dohánět kolegu. Trvalo to celých 10 minut… Dosažení vrcholu Čertova mlýna byla ještě hračka, zato seběh tím prudkým krpálem už začínal být krutým. Poslední doplnění iontáku na Pustevných a hurá sjezdovkou dolů na Ráztoku. Takovou bolest jsem nikdy nezažil, myšlenky už směřovaly jen na jediné – konec závodu. Vzdávat to před posledními dvěma kopci bylo nemyslitelné, ale 20 km do cíle, no raději nemyslet vůbec, nasadit tempo, srovnat krok a tlačit do to dalšího kopce na Radhošť. Za sebe musím říct, že jsme si s parťákem sedli, on udával tempo z kopců, rovinky jsme hecovali střídavě a do kopců jsem po něm křičel já, nejednou jsme si sprostě nadali, ale vše mělo sportovního ducha. V posledních třech ročnících mě v kopci na Radhošt přepadla krize, letos o ní ani zmínka, avšak kolega začal trpět a bylo to znát i na jeho výrazu. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale při seběhu z Radhoště chytnul druhý dech, posbíral veškerou energii a zase mi utekl. Bolavé kolena mi už nedávaly moc naději na to, abych ho do Pinduly doběhnul, pár rovinek a pořádně zatnuté zuby tomu přály J. Občerstvovací stanici jsme probíhali společně v čase 12:25. Při pohledu na čas bylo jasné, co se bude dít. Se slzami v očích jsme nasadili tempo, adrenalin začal pracovat na plné obrátky. Nevím, kdo z nás dvou vypadal hůř, ale už nešlo polevit, už nešlo couvnout, teď byla ta chvíle dát do posledního kopce všechno! Rozdělili jsme si kopec na tři pomyslné stoupáky, přičemž úkolem bylo absolvovat každý úsek v tempu pod 12 min/km. První stoupák nebyl běh, ani chůze ale plazením jsme jej zdolali o 2 minuty pomaleji, následovala rovinka, která nám přála, dohnali jsme ztrátu Druhý úsek byl o poznání lepší, třetí a zároveň poslední úsek byl s vypětím posledních sil. Už to nebyl boj s fyzickou kondicí, ale boj se svým vnitřním já, hlava odmítala jít dál, tělo přestalo fungovat už na Radhošti, dál už prostě jen šoupat nohama a zkusit nemožné! Konečně vrchol Velkého Javorníku! Čas 12:51 neuvěřitelné!!! Početná skupina fanoušků svým povzbuzováním nám pomohla posbírat poslední zbytky sil. Myšlenky, zrak i vše ostatní se zaměřilo na posledních 6 km klesání. Snad nejhorších 40 minut mého života, nadával jsem snad na vše, na co jsem si vzpomněl. Konečně rovinka a poslední 2 km, poslední vyhecování kolegy, že bychom to mohli dát za 13:30 a povedlo se! Pořád tomu nemůžu uvěřit. Zdolat tak dlouhou trasu v průměrném tempo 9:16 min/km je prostě nad mé chápání. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik odhodlání a vůle bojovat až do konce. Jedno je jisté, obrovskou měrou se o to postaral můj týmový kolega. Velké díky také patří mým kamarádům, kteří mě morálně podporovali jak v závodě tak i celý rok v tréninku.
    Beskydská sedmička není jednoduchý závod a všem, kteří jej zdolají, patří obrovská gratulace! Člověk na té trase pozná nejen Beskydy, ale hlavě sám sebe!
    Na závěr můžu říct, že jsem si celý závod i přes bolest a odříkání náramně užíval. Zhubnul jsem téměř 6 kg, odrovnal koleno, někde na cestě posbíral 3 obrovské puchýře, ale stálo to za to! Pokud na mě kolega nezanevřel a nevymazal si moje telefonní číslo ze seznamu, zkusil bych to příští rok znova.
     

  4. Jana Mužíková napsal:

    Lukášku gratuluji, taky to vůbec nechápu, co je člověk schopen dokázat, já teď jen ať se hlavně dáš do kupy s tím kolenem. Já mám pocit, že by to mé kosti snad ani nezvládly. Ale ta myšlenka ve mě hlodá a uvidíme možná….. Jsi mi inspirací…. Děkuji Ti za to. Hodně štěstí v dalších výzvách 🙂

Facebook
Partneři