Sašovy postřehy: ,,Moje desáté Košice“

Na Košický maratón jsem odjížděl po svědomité přípravě se třemi cíli. Plán A, překonat český rekord v kategorii 60 + ( 2:56,12 ), plán B, nebudou-li podmínky, pokusit se běžet pod 3 hod. , plán C, vyhrát kategorii. Splnění kterékoliv z nich bylo pro mne znakem úspěšnosti závodu, protože jsem si zkušenostmi plně vědom všech záludností, které s sebou tato trať přináší. Plán A jsem zavrhl hned, kdy jsem se postavil do koridoru v půl deváté ráno. Počasí se bohužel o jeden den spletlo, takže předpovídané zataženo s mrholením se nekonalo, zato blankytně modrá obloha potěšila diváky podél trati, kteří byli jako vždy v Košicích fantastičtí. Pokorně jsem se zařadil do skupiny běžců, kteří s pomocí 2 vodičů měli za cíl pokořit hranici 3 hodin.

Vodiči však dle mých pocitů úlohu dost dobře nezvládali, neměli v nohách to správné tempo. Čas sice hlídali, ale neustále zrychlovali nebo zpomalovali, podle toho jak byli na kterém kilometru v plusu či mínusu a nebrali v úvahu profil trati. Čas na ½ maratónu však byl v normě, pár vteřin pod 1:30, ze zhruba 30 běžců nás zůstalo za vodiči 12-15, cítil jsem se poměrně dobře, tak jsem doufal, že by to pod 3 hod. mohlo vyjít. Na 27. km jeden z vodičů odstoupil, a tady začínala rozhodující fáze maratónu. Druhý z vodičů lehce zvolnil, na 29. km si to asi uvědomil a aby splnil plánovaný čas na 30.km začal nesmyslně zrychlovat, navíc ve stoupání. Toto tempo jsem neakceptoval, zkušenost zavelela neblbnout. Skupina se postupně roztrhala, takže jsem posledních 13 km musel zvládnout sám. Na jednu stranu jsem si mohl běžet svoje tempo, na druhou stranu však místy foukalo a stoupala směrem k poledni teplota, takže sil na rozdávání nebylo, nicméně tempo jsem držel i když jsem si byl vědom, že už to pod 3 hod. nebude. Postupně jsem v závěru předbíhal ty tříhodinové, kteří se vodičem nechali strhnout a akceptovali jeho zrychlení. Na 40. km to vypadalo na čas kolem 3:02, ale špalír Košičanů podél trati a vidina blízkého cíle mě ještě vyhecovaly k závěrečnému finiši, takže jsem nakonec od vytouženého času nebyl tak daleko.

Vítězství v kategorii a čas 3:00,34 jsem za těchto podmínek bral. S výkonem i způsobem, jakým jsem toho dosáhl jsem opravdu spokojen. Vždyť druhý v mé kategorii za mnou zůstal 25 minut a třetí Václav Pur, kterému jsem dal v Praze 12 minut tady dostal 30 minut. Člověk si musí uvědomit, že čím je starší, tím víc je jeho výkon počasím ovlivněn a vyhrát v jednom roce Prahu i Košice a doběhnout do cíle zdravý, co víc si přát. Na rekordy mám ještě 4 roky čas, a ono to jednou vyjde. V nohách, hlavě i srdci to je, ještě se na mě musí ten nahoře přestat zlobit, že nechodím do kostela a seslat mi vlídnější běžecké počasí.

S a š a    N e u w i r t h