Pohledem Davida Sobka
Je 27. prosince a okolo 9:30 se potkáváme na nádraží v Hostašovicích. Konkrétně je nás devět (ve Veřovicích se přidává poslední člen dnešního výběhu i se čtyřnohým parťákem). O čtvrt hodinku později přijíždí spěšný vlak směr Frenštát, nasedáme. Ve vzduchu je cítit natěšení z trasy, která je před námi. 20 km nahoru, dolů. Dle mapy.cz bylo před námi 960 výškových metrů (dle hodinek to bylo 30 metrů přes 1 km).
Přijíždíme na zastávku Frenštát – Město, vyfotíme společnou selfie, rychle se rozhýbeme a už startujeme. Cíl je v Hostašovicích u železniční stanice a trasa vede po zelené a pak červené turistické značce.
Prvních 700 metrů celkem svižně, je to po rovince, mírně z kopečka, pohoda. Hned za zimním stadiónem se to začne zvedat. Po chvíli je vidět naučná stezka Beskydské nebe a v nohách sotva 1500 metrů a výhled pěkného stoupání.
Po 3,5 km začíná teprve to pravé stoupání na vrchol Velkého Javorníku (918 m n. m.). Je to cca 1700 metrů s průměrným stoupáním 18,5 % (dle segmentu na Stravě – “les až javor z Frenu”). Místy jsem osobně uvažoval o nasazení nesmeků, které jsem měl s sebou. Sníh byl zledovatělý a občas to slušně klouzalo. Nicméně ten pocit, když se z ničeho nic vynoří rozhledna na vrcholu, je k nezaplacení. Nahoře jsme se počkali (někteří stihli i samotnou rozhlednu) a po domlouvání, kudy se vydáme, vidíme, jak nám druhá skupina utíká. Tak rychle za nimi.
Seběh k pramenu Jičínky (696 m.n.m.) byl ve znamení kličkování mezi turisty směřujícím nahoru. Po doběhu k přístřešku u pramene Jičínky nás pro změnu čekala “zábava” v brodění se bahnem a kalužemi. Stopy pneumatik po těžké technice bylo hodně znát a s kombinací roztátého sněhu to tvořilo takovou směs, že po pár minutách snažení se tomu co nejvíce vyhnout, následovalo odevzdání se tomu a bahno nebahno, kaluž nekaluž, běžíme dál.
Následovalo stoupání na Dlouhou (859 m n. m.), které rovněž umí potrápit. Nahoře se ještě počkalo na pomalejší. Seběh, výběh na Krátkou (767 m n. m.), kde už se to rozdělilo do skupinek dle aktuální výkonnosti. Další seběh – výběh na Hodorf (766 m n. m.), kde jsem měl osobně už jen oční kontakt se skupinou přede mnou. Následoval Huštýn (748 m n. m.), skupinka přede mnou stále na dohled. Nicméně od stoupání na Trojačku (709 m n. m.) jsem skupinku ztratil a byl jsem v tom už zcela sám.
Někde okolo Oprchlice (639 m n. m.) jsem dostal křeč do lýtka a už to bylo jen o vůli to doběhnout/dojít. Nějakých 200 metrů za pomníkem odboje (561 m n. m.) se červená stáčí prudce doprava, kde následuje další “loužové” dobrodružství. Jsem už docela dost unaven a nijak to neřeším, do čeho šlapu. Hlavně už doběhnout. Posledních 100 metrů, vidím nádražní hospodu na Domoracu, na hodinkách 20,00 km, necelých 100 metrů do půlmaratonské vzdálenosti, to dám… No nedal, křeč propukla naplno a já musel zbývajících cca 15 metrů už dojít.
V hospodě zjišťuji, že skupinka, která mi utekla, ještě nepřiběhla. Objevili se cca 5 minut po mě. Ukázalo se, že špatně odbočili pod Trojačkou a nakonec skončili na modré turistické značce, což jim ve finále přidalo cca 1 km navíc.
Po chvíli přibíhali další běžci. Všichni spokojení se svými výkony. Polévka v hospodě sedla jako zadek na hrnec.