V ulicích města visí povánoční klid. Většina stánků na náměstí je pozavíraná. Snadno se mi spěchá k autobusu. Stíhám to na poslední chvíli. Dnes je to bez fronty čekajících pasažérů. Je nás pět. Sotva si usednu, autobus se rozjíždí. Řidič si to štrachá, co mu to dovoluje provoz. Chce se mi spát, ale ruší mě hlasitý dialog dvou dam sedících za mnou.
„Máňo letošní zima stojí za houby. Vzpomínáš si, jak jsme se kdysi jako děcka bruslili na Lubině. Pak jsme vzali saně a sjížděli v hlubokých závějích nesčetněkrát kopec. Co jsme se u toho nablbli!“
„Věrko, ale podívej se na to počasí. Dnes je dvanáct stupňů, rozkvetly petrklíče, prvosenky, macešky. Příroda se pobláznila.“
„Máňo, máš pravdu. Dneska místo pohybu v přírodě děcka sedí u počítačů . Hrají hry anebo se si skypují. U stolu prokecají hodiny se svými kamarády.“
„Věrko, koukala jsi se o svátcích na televizi? To byl humus! Bohdalku nesnáším. Už se mi protiví!“
„Goťák už je taky okoukaný. Jak vidím ušklebeného Kaisera přepínám.“
„Jediný program, co se mi líbí je Šlágr.“ Hrají tam melodie našeho mládí a navíc je to vtipné.“
Autobus po kruháči přijíždí k zastávce. Všichni vystupujeme. Sportovně vybavený osmdesátník se obrací čelem k upovídaným ženám.
„Dámy, místo tlachání by to chtělo pohyb. Přišly by jste na jiné myšlenky. Dnes jdu na Javorník. Nechcete jít se mnou?“
Za zády slyším povzdechy:„ Kdyby jste měl cukrovku, artrózu, sklerózu….“
„Děda se ohlédne a špitne:,, To je tím, že sedíte na zadku a jenom kecáte.“
(Tento příběh se ve skutečnosti odehrál 27.12.2013 na lince Nový Jičín- Kopřivnice. Žorž)
