Postřehy ze světa : „ Tentokrát z Austrálie“

Milí čtenáři našeho blogu. Přiznám se Vám, že jsem byl v šoku,  když jsem obdržel reportáž od našeho člena  Atletického klubu  Emila Zátopka Kopřivnice Petra Mrklovského. Je to poprvé, kdy  se na našich stránkách  objevuje postřeh z Austrálie. Navíc má pro mne přidanou hodnotu, že jsem se stal jeden z prvních čtenářů tohoto zajímavého příběhu… 

L i s t o p a d o v á    b o n b o n i é r a

Jak už říkal slavný běžec Forest Gump (neplést s Jindrou Forejtem „Gumpem,“ který přidržuje hůlku jednomu našemu velkému státníkovi): „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, který kousek si vytáhneš“. Já jsem si na přelomu října a listopadu letošního roku vytáhl bonbon s nápisem Melbourne, Austrálie ! A protože taky trochu běhám, tak jsem se hned začal pídit, jestli se v té daleké zemi na jižní polokouli v daný čas něco zajímavého neběží. A ono jo!  1.11.2015 se koná 32. ročník 3 Bays Marathonu v Portlandu, který je jen zanedbatelných 370 km od Melbourne. Hned vypisuji přihlašovací formulář a platím startovné, aby mě to náhodou nepřešlo. Je přece jenom po sezóně a navíc mám v nohách z 11.10. maraton v Hradci Králové, takže jsem pořád ještě tak trochu v rekonvalescenci. Obratem mě kontaktuje Brian z místního běžeckého klubu a nabízí pomoc s případným zorganizováním mé účasti na závodě. Jak se později dozvídám, tak Brianovi je 73 let, první maraton šel, když mu bylo 55 let a tento maraton bude již jeho 166! Zajímavostí je, že ani jeden z nich neběžel, nýbrž všechny absolvoval jako chodec  (trochu předběhnu čas – tentokrát to Brian dal za 5:27 hod.)

Závod se koná v neděli a je možnost vyzvednout si startovní číslo už v sobotu během dne, takže neváhám a rezervuji si pokoj v místním motelu Mariner – noc za 100 australských dolarů, což je cca 1 800 našich korun. Austrálie fakt není levná země.

Sobota ráno, nekřesťanských 5:30 a budík mě tahá z postele. Kouknu z okna a – sakra, kde je ta slunná Austrálie ?! Venku lije jak z konve, blýská se a vůbec to nevypadá jako počasí na bezva výlet. Naštěstí je tu jedna místní specialita – střídání všech čtyř ročních období během jednoho dne. Takže mi  nezbývá než doufat, že ani dneska to nebude jiné a všechno se zase v dobré obrátí. Mám v plánu vzít to po pobřeží Tasmánského moře. A když už jsem teda tady, tak se rozhlédnu  po  unikátní Great Ocean Road s rozeklanými břehy. Zde oceán vymodeloval známých dvanáct Apoštolů a London Bridge, který ovšem spadl do oceánu už v roce 1990.

Možná jsem pesimista, když jsem si vzal do Austrálie i deštník, ale teď se mi bude hodit! Sedám do auta a jak káže zákon, vyrážím po levé straně vozovky vstříc zážitkům. Melbourne mám dávno daleko za zády, projel jsem město Geelong, kde fakticky ta velká oceánská cesta začíná, a venku pořád lije. Podle mapy by tady někde měl být pěkný 150 let starý maják. Nejsem přece z cukru, u nás doma touto dobou už možná na horách sněží, beru deštník a jdu se na něj podívat. Mapový průvodce nelhal. Maják je opravdu pěkný. V lijáku tu nikdo není, takže ho mám celý jen pro sebe! V promočených botách a s kalhotami mokrými až na stehna pokračuji v jízdě a to už není  žádná paráda. Zajímavé je, že místním cyklistům počasí vůbec nekazí náladu a v hojném počtu se prohánějí na parádních cestičkách všude kolem. Oni jsou snad nepromokaví a omyvatelní!  Ale každému dešti je někdy konec, vychází slunko a jakkoliv je v listopadu v Austrálii teprve jaro, začíná pořádné vedro. Fotím všechny Apoštoly, co jich tu je a cestou k dalšímu majáku v Otway i koaly sedící ve větvích eukalyptových stromů(kam se hrabe naše  ZOO Lešná).

Kromě další zastávky vynucené místní policií (to jsem jel jen 7 km/hod. přes limit -jsou to detailisté) konečně dorážím včas do Portlandu. Předzávodní carbo dinner začíná v místním Royal Hotelu přesně v šest. Už je tu celkem plno, vyhledávám Briana a předávám mu propagační předměty  Nového Jičína ať má aspoň představu jak pěkné to máme zde uprostřed Evropy. Večeře se nijak moc nenatahuje. Přece jenom startujeme druhý den už v osm ráno a někteří ještě dříve. Závod je totiž vypsaný nejen jako maraton a půlmaraton pro běžce, ale také jako chodecký závod na stejných distancích, přičemž chodící maratonci startují už v 6:00, aby to stihli v rozumném čase.

Je neděle 7:30, teplota tak 12°C a stojím na místě startu. Ještě je čas, ale znáte to. Dvakrát na toaletu, rozklusat se, ještě jednou na WC, převléct  se do týmoveho dresu, radši ještě jedna Toi Toi a jde se na to ! Vybaven českou vlaječkou stojím na startu maratonu v australském Portlandu. Moc nás není a tak se závod krátce po startu stává tak trochu sólo během každého účastníka, ale aspoň se můžeme kochat krajinou a navzájem si nestíníme! Trať je poměrně členitá. V podstatě pořád do kopce a z kopce, celá po asfaltu a jako vždy na pobřeží vane místy poměrně silný vítr. Stereotyp rozbíjejí vtipné hlášky kolem tratě jako například:  „A víš, že po každém seběhu musí následovat kopec ?!“ anebo:  „Prosím Tě, nehty na nohách jsou jenom pro slečinky!“ V půlce začínáme dobíhat chodce, kteří startovali dvě hodiny před námi a na trati se to pozvolna zahušťuje. Zezadu se na nás dotahují štafety, které naopak měly start až po nás. Je tu navíc  zajímavé zpestření – dětské týmy si předávají kolík třeba i po necelém kilometru a tvrdě bojují s každým běžcem kolem nich! Protože běžíme celou dobu volnou krajinou, tak je šance vidět i místní zvěř, bohužel často vylisovanou na asfaltce. Třeba třiceticentimetrové  ještěrky, tlustého wombata a taky nějakého záhadného hlodavce. Na jedné křižovatce dokonce hopkal klokan  ale myslím, že číslo fakt neměl…

Ještě poslední kopec a blížím se do cíle! Vytahuji vlaječku, mávám na diváky a jsem docela rád, že poslední stovky metrů je seběh k cílové bráně. Čas není důležitý. Chtěl jsem si to hlavně užit. No, dobrá, tak jej prozradím :  3:47 hod. Půl hodiny za osobákem, ale je přece po sezóně, tak co!

Nejspíš jsem tu trochu za exota. Jak jinak si vysvětlit zájem místního novináře o někoho s tak mizerným časem, jako mám já. V pozávodní euforii a s kyslíkovým dluhem jsem mu toho navykládal… No nevím, kolik z toho se pak opravdu objevilo v místním tisku! Medaili mám na krku, tak zase někdy.

P e t r     M r k l o v s k ý

Dovětek

Mimochodem Zátopek je v Austrálii po tom co daroval australskému Ronu Clarkovi svoji olympijskou medaili z pětky, docela populární. Mimo jiné se v Melbourne každoročně běhá závod „Zatopek 10.“ Pozor, ale nominační kritérium je desítka za 30‘minut. Takže účastníků z Česka tam asi v poslední době moc nemají.