Fenomén doby se podepsal na životě současné populace. Žijeme v nefungujícím světě. Často se zraňujeme, ať si můžeme užít svůj soukromý život. Neohlížíme se kolem sebe. Snažíme se vstřebávat prožitky pro sebe a pro své vnitro. Odnaučili jsme se vnímat druhé. Stali jsme se sobci. Prožitky žvýkáme ve svém imaginárním světě a náš život se zúžil na minimální rozhled.
Občas vysuneme periskop naši ponorky nad hladinu a sledujeme dění kolem nás. Pokud zahlédneme atraktivní nabídku vyplouváme nad vodu a snažíme se dostat na břeh co nejdřív a urvat pro sebe ten největší ždibec.
Partnerské vztahy mají jepičí život. Jsou založeny na předcházejících úvahách. Svým pochybovačům chci sdělit: ,, Polovina manželství se rozvádí.“ Často jsou to banality, nad kterými zůstává rozum stát.
Třeba tento příběh z rozvodového stání. Výpověď manželky: ,, Po třech letech manželství Petr přibral patnáct kilo. Přesto se mi pořád líbil. Najednou začal běhat. Kamarádka ho zahlédla klusat s mladou holkou. Nevěřím mu. Je to proutník. Proto žádám o rozvod.“
——————————————————————————-
Protikladem těchto úvah je rodina Pastorova. Blíže jsme se poznali na taneční párty. Máme společného koníčka. Upoutaly mě jejich kreace. Když se vznášeli na parketu obdivoval jsem je a v duchu záviděl jak jim to ladí.
Když jsem objížděl závody, začal jsem si zvykat na Petru, že vyhrává. Víte sami, že to nebyla náhoda. Za úspěchem se skrývala dřina. Hodiny tréninku a hlavně pochopení partnera. Ríša vzal na sebe roli souputníka, který doprovází manželku na závodech. Petra mu to náležitě oplácí. Po doběhu do cíle se vrací na trať a záhy dobíhají s Ríšou spolu…
Na snímku je rodina Pastorova s kamarádem kluků I. Hanákem č. 121
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
Moje řeč Žorži. Jen houšť a větší kapky takovým „běžeckým“ rodinám. Doufám, že Petra najde následovníky nejen ve svých skvělých sportovních výkonech……
Neznám podobnou rodinu v blízkém okolí. Petro a Ríšo jste fenomenální! Držím Vám palce závidím Vám. Ať Vám to pořád klape! Honza K.
milý Jirko
moc Ti děkuji za krásný příspěvek na Tvém blogu. Je tak krásný, až mrazí, jak je zavazující, neb lidské vztahy jsou křehčí, než skořápka vajíčka. Minulost je známa, a o to, co přijde, se bude člověk muset zasloužit a poprat – tj. hlavně minimalizovat své slabosti bez ohledu, na případné “ zásluhy “ z minula. A to je možná větší výzva, než, alespoň pro mně, nepředstavitelný maraton.
zdraví Ríša Pastor
Hezký a burcující článek Žorži! Sám jsem před časem prošel podobnou situací, kterou popisuješ v úvodu… :-(. Nyní se nacházím v období, kdy si nanejvýš uvědomuji, jak důležité je pro fungování partnerského vztahu vzájemná tolerance a je-li provázena stejnými aktivitami, pak je to pro vztah vůbec nejlepší. Pastorovic rodinku znám již dlouho, Petru z dob, kdy běhala rozevlátá, stále s úsměvem (již tenkrát ji to šlo), Ríšu pak následně kdy ji začal doprovázet a kluky od jednoho loňského sobotního dopoledne, stráveného v Klimkovicích při akci Ocelový muž. Již tenkrát jsem tvrdil, že podobnou rodinku jsem v životě nepotkal. Je to obdivuhodné, že jim vše takhle klape, zároveň si však uvědomuji, jak je po všech stránkách nesmírně náročné takto křehký rodinný svazek udržet pohromadě. Nezbývá než si přát, aby takovýchto rodin přibývalo a nabyly spíše raritou. Petře a všem v její rodině přeji pevné zdraví a spoustu pohodových let strávených v harmonii.
S pozdravem Raduz
Raduzi děkuji, vážím si velmi Tvé náklonnosti
Ríša
Dnes mě na tůře v Beskydech oslovil kondiční běžec Pepa. Zapovídali jsme se a Pepa mi řekl: ,, Četl jsem Tvůj fejeton NEVŠEDNÍ RODINA. Úvodní věty jsou zpovědí součastného světa. Souhlasím s tím, ale nedovedu to tak popsat. Tento příspěvek jsem si přečetl desetkrát a pořád se k němu vracím.“
Jsem rád, když mě oslovují lidé, ve kterých rezonuje moje výpověď.Kéž by se promítla řada pozitivních faktů z fejetonu v reálném životě.Žorž