Mirek Škarka

Na naše závody přijížděl Mira na kole anebo přibíhal volně s charakteristicky dlouhým pružným krokem. Bylo to pro nás neuvěřitelné. Dopoledne musel dřít jako zedník a odpoledne vyklusával po lesních steskách. Přitom stačil nasbírat cestou hříby, které pečlivě ukládal do batůžku ve kterém se míchala pestrá směs kozáků,májovek,křemenáčů,praváků. Byla to jeho trofej znásobující uspokojení předešlých hodin.
Mirek dělil čas na úseky, které rozpitvával do detailů. Jeho zápisník byl plný poznámek. Při vyprávění, každé slovo rozvíjel do souvětí, které čpěly dramatickým podtextem.
Zatímco my jsme mačkali stopky a snažili se běhat intenzivně úseky, on si pobíhal po svých loukách nad Ženklavou. Občas před maratonem se vydal na delší pouť po stezkách na Velký Javorník. Zde si s chutí dal pivo, poklábosil s kamarády a utíkal zpět. To, že uběhl dvacet kilometrů považoval za výklus do přírody. Jednou jsem ho potkal v lichnovském kopci.,,Blíží se maratón, musím zabrat“–hlesl.,,Vybíhám to již po čtvrté. Co elektrický sloup, to 27 kroků“. Dvakrát jsem jej napodobil, ale záhy byl konec. Zapotácel jsem se v závrati. Zabalil jsem to. Výběhy a seběhy byly jeho silnou zbraní. Když jsem se ho ptal, jak se mu podařilo urvat v kopcích, ledabyle prohodil: ,,Moje tajná zbraň je přidat i když sám nemůžu.“
Podobný byl i v práci. Když se renovovala vesnická školka, přijel jsem na brigádu. Mira si mě přivolal a řekl. Budeš tady a máš za úkol podávat mi nářadí a nosit materiál. Místní brigádník se musel odporoučet. Brzy jsem poznal proč. Vůbec mě nešetřil. Vydával pokyny: ,, Podej kladívko, přines dlaždice, dej mi tu špachtli.“ Vážným profesionálním pohledem mi vůbec nedal najevo, že se známe. Svižně se pohyboval ve svém teritoriu.Než se posunul dál, zkontroloval, zda je všechno v rovině a bez sebemenších nedostatků. Později na důchodu se vůbec nezměnil. Přestal běhat, ale chodil po kopcích, občas po fuškách, zveleboval zahradu kolem domu.

Mira má šedesátšest křížků a šplhá po stromě jako rys. Je březen a ve vzduchu cítit předjaří.
V pětimetrové výšce si vybírá větev k ořezu. Po několika záběrech pilkou, ucítí křeč v pravém lýtku, strnulá noha se mu sesune z větve do prázdna.Pohotově se snaží chytit štětin větve, ale levá ruka mu ujíždí a padá do prázdna. Při letu vzduchem narazí do pahýlů větvoví. V podvědomí se stočí do klubíčka a pak již leží na bílé pokrývce sněhu. Leží omráčený a bezmocně sténá. Vidí nad sebou manželku, v úděsu se sklánějící nad ním. Povolil pátý a šestý obratel Hned další den je operován..
Od události uplynulo dvanáct dnů a Mira je doma. Berle jsou jeho nezbytnou pomůckou. Tělo má opásané zpevňujícím korzetem. Při rozhovoru cvičí rukama a snaží se rozpohybovat strnulé svaly. ,,To nejhorší mám za sebou“- holedbá se s křečovitým ploúsměvem.
Sedíme na zápraží. Slunce nás hladí vlídnými paprsky a Mirek spřádá plány do budoucna.
,, Na zahradě je hodně práce, ze začátku mi pomohou kluci a pak začnu pomalu já.“

Označeno v Nezařazené, Reportáže
Jeden komentář “Mirek Škarka
  1. Jiří Harašta napsal:

    Mirek má v sobě nevyčerpatelnou studnici energie. Přeji mu jménem běžců LBK brzké uzdravení!

  2. Anonymous napsal:

    Jen pro upřesnění a k zamyšlení. Tento pravý chlap má maratón za 2:38. Dneska už o takovýchto výkonech píše kdekdo o sobě v celorepublikovém tisku jako o mistrovském výkonu. Saša N.

Facebook
Partneři