Životní milníky Dany

Dana Zátopková  19.9.1922 – 13.3.2020

Když vrhnete oštěp, v průběhu letu toto náčiní opisuje křivku letu. Obloukem se vznáší nahoru až dosáhne nejvyšší bod a pak klesá, až padne k zemi kde zanechá stopu. Podobné je to i v životě. V mládí když naberete sílu, vrháte se za svým cílem ve snaze dostat se co nejdál. Někomu se to daří, jiný po pár metrech padne k zemi. Dana s Emilem to dokázali a dopadli daleko za svým předsevzetím. Zanechali nesmazatelnou stopu a proto se vryli do naších pamětí.

Bývalá česká oštěpařka a olympijská vítězka Dana Zátopková za svobodna Ingrová se narodila 19. září 1922 v Karviné. Když bylo Daně osm let, její rodina se přestěhovala do Olomouce a o tři roky později do Uherského Hradiště, kde Dana vychodila obecnou školu i reálné gymnázium.  Ze sportů se prioritně věnovala házené. Byla členkou družstva SK Slovácká Slávie.

 Od roku 1946 při tomto kolektivním sportu projevila zájem o atletiku a shodou náhod se dostala k oštěpu. Pak v Brně na filozofické fakultě studovala tělocvik v kombinaci s angličtinou.Ve stejném ročníku byla s ní výborná oštěpařka Soňa Burianová. V roce 1946 byly v Třeboni na kurzu a měly dělat zápočet z atletiky. Soňa  jí začala hecovat, ať to zkusí taky s oštěpem.  Z počátku nechtěla, ale nakonec se nechala přesvědčit. Dana hodila oštěp ze všech sil a vymáčkla z toho skoro 36 metrů. To se tehdy zdálo být fantastické, protože svěťák byl asi 42 metrů. Tím to všechno začalo. Kamarádky to prořekly Brně na fakultě, kde byl trenérem atletický fanatik docent Vojta, a ten hned Daně nakázal zaregistrovat se na mistrovství republiky. Když se za měsíc ocitla na strahovském stadionu, již nebylo úniku. Promítla se u ní vlastnost bojovnice a zvítězila výkonem 35,64 m.

V osmačtyřicátém roce se zlínští atleti vraceli autobusem ze závodů v Bratislavě. Jelo se přes Lanžhot  a tam zrovna hřímala v hospodě muzika. Všichni začali v autobuse volat, ať si dají  pauzu. Jak vešli dovnitř, někdo poznal Zátopka, to už byl dost slavný. A tak zaznělo sólo pro Emila! Dana si na tento  okamžik občas zavzpomínala: „Emil se hned začal vrtět, rozhlížel se po nás po děvčatech. Znenadání vykročil ke mně a vzal si mě do tance. U nás na Slovácku, když se pro někoho vyvolá sólo. každému ho nedávají – a on si vybere nějaké děvče, to už znamená závazek. Tančili jsme spolu a cítili se šťastni.“

Emil s Danou si byli navzájem sympatičtí a když zjistili, že mají narozeniny ve stejný den i rok, považovali to za osudové znamení. V červenci, těsně před londýnskou olympiádou přijel Emil do Hradiště. V zamilovaném povídání vybafl na Danu:„ Co kdybychom se vzali?“ Tato věta jí uzemnila. Vždyť  jejich  láska byla čerstvá, bezproblémová, žádné povinnosti. Dana mu na to špitla:„ To už by  mezi námi nebyla žádná legrace.“ Tato náhodná návštěva vzbudila u její  rodičů poplach. Rodinná rada usoudila, že takového známého člověka nemá cenu přijímat mezi sebe. V malém městě se rázem všechno roznese, a kdyby to náhodou nevyšlo, bude z toho veliká  ostuda.

Rok 1948. V  tomto roce se v Londýně konaly Olympijské hry. Závod na 10 000 m se běžel  v tropickém vedru. Emil na rozdíl od světového rekordmana Fina Heina zvolil opatrnější tempo a v závodě zvítězil, zatímco Fin vzdal.  Dana obsadila sedmé místo. Z Londýna se Dana a Emil vraceli se společným rozhodnutím: „Vezmeme se.“

Svatba. Plány zamilovaného páru se ze začátku nelíbily nejen rodičům, ale  ani komunistům.Těm se nezdáli příbuzní Dany, protože nesplňovali kádrový profil. Emil musel pohrozit koncem kariéry, když nedostane zelenou. Dopoledne, v den svatby, si nevěsta  chtěla odskočit na zápas v házené, ale to už neprošlo a rodiče oba svatebčany zamkli doma. Na veselku se sjeli lidé z dáli. Náměstí v Uherském Hradišti bylo narvané tak, že se Emil s Danou stěží  dostali do kostela. Poté, co si řekli své ano, museli projít slavobránou z oštěpů. Hostina v jídelně kasáren se protáhla skoro až do rána.

V roce 1949 byl Emil přeložen  k armádnímu sportovnímu útvaru , kde dostali dvoupokojový byt v ulici U Půjčovny  č.8. Jejich byt byl malou tělocvičnou s posilovnou, s ribstoly, posilovacími pery, činkami. Pod nimi bydlel domovník Luža. Zpočátku  byla mezi nimi dusná atmosféra, ale později byl vůči nim tolerantní. U Zátopkových  často zvonili zvané i nezvané návštěvy. Postupně na ně vymýšleli různá znamení, jako  domluvené zvonění, klepání, škrábání na dveře. Tím se bránili vůči dramatickým nájezdům.

Helsinki 1952. V jednapadesátém roce,Dana v pěti závodech ani jednou neprohrála a posunula čs. rekord jen 10 cm pod hranici 50m. A pak přišel  24. červenec 1952, den slavné helsinské olympiády. Dana vyhrála v novém čs. i olympijském rekordu výkonem 50,47 m. a porazila soupeřky ze Sovětského svazu Alexandru  Chudinovou a Jelenu Gorčakovovou. Navíc Emil zvítězil v běhu na 5 kilometrů, pak ještě  vyhrál desítku a maraton. Celkem spolu s Danou získali čtyři zlaté olympijské medaile! To je už atletická „latina.“

V září 1958 pak Dana Zátopková zlepšila světový rekord potřetí.V Budapešti poslala svůj oštěp do vzdálenosti  56,67 m, což byl její osobní rekord. Poslední vrcholnou atletickou soutěží, které se zúčastnila, byly XVII. olympijské hry v Římě v roce 1960. Při svém loučení se světovým oštěpem skončila stříbrná.

 Definitivní tečku za vrcholovým sportem udělala Dana v roce 1962. Nadále se věnovala trenérské práci (od 1964 do 1980 byla na ČSTV ústřední trenérkou vrhačských disciplín). V období let 1960-1972 byla zároveň členkou ženské komise Mezinárodní atletické federace (IAAF). S manželem byla skvělou propagátorkou atletiky. Zúčastnili se stovek besed, jezdili po celém světě. Trénovali na Kubě i v Indonésii, ve Vietnamu i v Číně. V roce 1988 jí byl udělen Olympijský řád.

1963- Stavba baráku v Tróji. Vzhledem k tomu, že již Dana s Emilem  aktivně nezávodili, přišli na to, že nečinnost vede k lenošení, flámování a ponocování. Kamarádi jim radili, ať si pořídí chatu, protože každý pořádný Pražák ji má. Jednou při procházce Trojí je okouzlila nádherná příroda v klidné lokalitě. Emilovi to nedalo a v průběhu týdne se zastavil na Městkém úřadě, kde mu sdělili, že jsou k prodeji dvě staré parcely, jsou zanedbané a mají úřední kvalifikaci „pastviny.“ Dana s Emilem  dlouho neváhali a jednu parcelu si koupili. Postupně se jim povedlo  změnit zarostlou džungli  v pohledný sad. V roce 1963 padlo jejich další rozhodnutí, postavit si na zahradě domeček. Po vyřízení  příslušných povolení se pustili do shánění  stavebního materiálu. Buď nebyly cihly nebo cement, vápno, Pak je čekala dřina. Naštěstí měli kolem sebe hodně známých atletů, kteří jim pomáhali. Za domem si z navážky vybudovali skalku a palouk.

V roce 1968 byli znenadání vtaženi  do bouřlivého politického obrodného průvanu tehdejší doby. 21. srpen udělal ráznou tečku za kýženými změnami. Praha se otřásala hukotem letadel a rachotem tanků. Ťopka to nenechalo chladným. Na Václaváku burcoval lidi k aktivitě. V novinách se objevily články s jeho akčními výroky. Manželé Zátopkovi si opět vychutnali olympiádu, tentokrát jako oficiální hosté her v Mexiku. Po návratu čekaly na ně podrazy. Emil ze dne na den přestal být hrdinou pracujícího lidu. Protože podepsal protikomunistickou petici  2000 slov a odsoudil  příchod vojsk Varšavské smlouvy, znelíbil se vládnoucí  husákovské garnituře. Tento krok měl pro něho fatální následky. Plukovníka, nechápajícího  internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy, vyhodili z armády, ze strany i všech sportovních organizací včetně olympijského výboru.Sedm let pracoval jako  pomocný dělník u stavební geologie na Mariánskolázeňsku ve Slavkovském lese u vrtů. Tuto nespravedlnost nesla Dana dost těžce. Nastalo odloučení  v maringotce  daleko od lidí. Byli úžasní partneři, milovali se. Dana spala u něj v maringotce. Bylo to těžké období.

 Byli na sobě závislí, projeli spolu kus světa a roznášeli pohodu nejen u nás, ale i za hranicemi. Tyto bouřlivé okamžiky se jim podařilo zvládnout. Důkazem toho bylo, že v roce 1970 se přestěhovali do nového  domu v Praze Tróji.

Emil  byl pro Státní bezpečnost nepoužitelný. „  Jednou řekne, že sovětští atleti  jsou  jeho nejlepší přátelé a vzor a na druhé straně mluví o Rusácích jako soudruzích okupantech“- tak hodnotila komise Emila jako kandidáta na spolupráci s STB.  V roce 1976 byl rehabilitován a až do svého odchodu do penze pracoval v dokumentační středisku ČSTV. Dana byla v tomto směru zásadová. Nepodlehla tlaku a v roce 1980 šla do důchodu s platem  1470  korun.

Dana na ty chvíle vzpomínala: „ Emil se tvářil navenek dobře. Já si až později uvědomila, že trpěl. Psychicky ho to dost polámalo. Byl to technicky vzdělaný člověk, od Bati vychovaný pracovat. Navíc byl taková koumavka, zajímalo ho, jak jsou v zemi složeny vrstvy hornin.Dost často byl několik dnů pryč, nejvíc na Českomoravské vysočin a pak na víkend doma. Horší byly jiné věci, hlavně lidská blbost.Večer museli někam na jídlo do hospody – a to se hned někdo objevil, kdo mu připomněl, jak s ním komunisti zatočili. Taky mu nabízeli, aby se s nimi napil, a on málo odmítal.

Poslední dva roky jeho života, už to bylo s ním smutné, měl Alzheimerovu chorobu. Když se započítají i tréninky, oběhl zeměkouli třikrát. A přitom neměl žádné křečové žíly ani bolavé klouby, srdce i dýchání měl jako mladík. Ale on věděl, že se nedožije vyššího věku. Bylo jich osm sourozenců a všichni,až na jednoho, zemřeli do osmdesátky.

Den 21. listopad  2000 se zapsal do našich pamětí  černými písmen. Po dlouhé nemoci zemřel Emil Zátopek ve střešovické nemocnici.Léčil se zde po mozkové příhodě.

Paní Dana nezatrpkla, zůstala velmi aktivní členkou Klubu olympioniků, radila Barboře Špotákové, v roce 2003 převzala od prezidenta Václava Klause Medaili za zásluhy.Snažila se udržovat v dobré kondici. Do pětaosmdesáti jezdila na kole, skákala přes lavičky, i pak chodila pravidelně na dlouhé, až pětikilometrové procházky. 

Dům, který si paní Dana s Emilem  svépomocí postavili, v roce 2007 prodala. Už ji zmáhala starost o velkou zahradu. Nedaleko odtud však objevila nové bydlení podle svého gusta. Upoutal jí byt  2 + kk  s předzahrádkou v přízemí v uzavřené zóně. To, co jí bylo obzvlášť milé, dala do jednoho pokoje a zbytek si rozebrali její kamarádi. Pár věcí nabídla muzeu v Kopřivnici. Nechala si truhlu, kterou vlastnoručně malovala, skříň, stůl a lavici, dva akátové pařezy, staré přes padesát let, zvonec z Finska a pár dekorací. Když otevřela dveře bytu, ocitla se v předzahrádce na které kvetly kytky od jara až do podzimu.

O společnost ve svém novém bytě neměla nouzi. Často zvonil telefon, návštěvy se střídaly. „Na kamarádky oštěpařky mám štěstí. Jedna je pekařka, druhá ráda vaří,“ pochlubila se. Jejím pečovatelem se stal  zápasník Karel Engel , který se tu každou chvíli stavoval a ptal se: „Nepotřebuješ něco?“

Paní Dana  s úsměvem rozjímala:„Ve stáří je třeba přepnout na mírné tempo, učit se pokoře a přizpůsobit se situaci, která je. My sportovci, totiž všechno hodnotíme podle fyzické kondice, sil ubývá a je těžké se s tím smířit. Nedávno jsem například chtěla přeskočit nízké zábradlíčko jako překážkáři, zakopla jsem a už jsem letěla. Vybrala jsem to až těsně nad zemí. Uvědomila jsem si, že už na mnohé nemám a že už stojím na cestě, po které se odchází. Je to čas k zamyšlení, jestli jsem tady k něčemu byla. Do devadesátky to byla pohoda, kromě pohybu mi k dobré náladě přispívala i pověstná Moravská ťopkovice: Dva díly slivovice, k tomu čtyři díly toniku a do toho namačkáte čerstvý citron, třeba i s dužinou. Necháte vše vychladit a je to paráda. A neopijete se tím“- konstatovala paní Dana.

30.říjen 2016. Dana si zlomila krček stehenní kosti v noci na pátek, necelé dva týdny po svých 94. narozeninách nešťastně zakopla v bytě a upadla na podlahu. Tak bezmocně ležela několik hodin bez pomoci. Záchrana přišla až další den v poledne. Když se na ni nemohl dovolat její pečovatel Karel Engel. Dva roky na to Karel zemřel.

Po něm převzal roli pečovatele Oldřich Svojanovský, který na ni vzpomíná:„Chodil jsem za ní do nemocnice. Byla se svým životem vyrovnaná, dokonce si napsala sama parte. Do poslední chvíle jí to myslelo, byla v pohodě, prostě úžasná žena, která nás všechny svými moudry obšťastňovala a obveselovala. Byla vtipná, příjemná. Bezva žena. Jsem hrdý, že jsem se mohl v její blízkosti pohybovat.“

V květnu minulého roku měla mozkovou příhodu a asi dva dny nemohla mluvit. „Tehdy mi přišly vhod básničky ze školy, předříkávala jsem si je tak dlouho, až jsem se zase naučila mluvit“-s úsměvem vzpomínala Dana. I v těch nejtěžších chvílích byla nad věcí. Říkala:„Život je poměrně krátký. Máte dětství, pak pestrý život a záhy už se kloužete ke hrobečku.Dana zemřela 13. března 2020.

Emil Zátopek je pochovaný v rožnovském skanzenu. To místo se mu líbilo, byl to jeho rodný kraj. „Vždycky říkal – tady by se to spinkalo! Tím vznikla myšlenka, že bychom tam oba mohli být pochovaní. Jenže on mě předešel. A najednou jsem měla jeho urnu dát do Rožnova. Zhrozila jsem se, že mi po něm v Praze nezbude ani kousek. Naráz mi přišlo hrozně těžké, že on už bude na Moravě a já tady sama a už k němu nebudu mít přístup. Tak jsem si ho chtěla kousek nechat a půlku jsem z urny usypala,“ přiznávala Dana.Její Ťopek, tu byl stále s ní. „Kousek ho mám tady v modrém džbánku“ -ukazovala nám jej. Mluvila s ním a tím čerpala imaginární energii.

Ve své slavné kariéře vytvořila Dana Zátopková 17 čs. rekordů. Do listin světových rekordmanek se zapsala 1. června 1958 na Strahově (55,73 m).Dodnes je tento výkon nepřekonaným rekordem v hodu dřevěným oštěpem. Další světové rekordy již házely atletky náčiním z umělé hmoty. Dana vytvořila i tři evropské rekordy, poslední v Bukurešti 13.9.1958 (56,67). To byl její nejúspěšnější rok. Vyhrála již druhé ME. Ve Stockholmu porazila stříbrnou Rusku Zalogaititeovou téměř o pět metrů.Svoji kariéru korunovala Dana Zátopková stříbrnou medailí na OH v Římě v roce 1960, v době, kdy byl Emil již v atletickém důchodu.

—————————————————————————————-

Moje setkávání s paní Danou a Emilem

25.10.1985 Beseda 

Poprvé jsem se osobně setkal s paní Danou a Emilem 25. října 1985 v hotelu Stadion, kde proběhla beseda. Emil mne imponoval svým vyprávěčským talentem. Účastníci besedy při jeho monologu měli najednou pocit, že se ocitli na atletickém oválu a zápolí s jeho soupeři Reifem, Schadem, Chatawayem. Paní Dana jenom stěží nacházela skulinku, ve které by vstoupila do jeho poutavého vyprávění.

17.6.1998 Oslava a soutěže

Další naše setkání bylo v roce 1998 u příležitosti oslav padesátého výročí města. Na zdejším letním stadionu proběhla série běžeckých závodů, po kterém byla v klubovně beseda s mládeží. Manželům Zátopkovým jsem předal dar. Byl to veliký dort.
Paní Dana se na něj chvíli dívala a pak řekla:,, Do Prahy je daleko, tato sladká pochoutka by to nevydržela. Vyřešíme to filigránsky. Za správné odpovědi na moje dotazy ,budu Vám z něj ukrajovat.
Kvíz probíhal hladce až do momentu, kdy se přihlásila malá holčička. Paní Dana se jí zeptala: ,, Na které olympiádě vyhrál Emil tři zlaté medaile?“ Dívenka se zarazila, sklopila hlavu a začala bulit. Paní Dana okamžitě zareagovala:,, Nevadí. Ty to určitě víš, ale neumíš to říct. Za odvahu, že jsi se přihlásila, zasloužíš si kousek dortíku.“  Holčička si přetřela slzy a již s úsměvem si přebírala sladkou odměnu.

21.11.2000 Emilův odchod

Posledního rozloučení v Národním divadle jsem se osobně zúčatnil. Doposud ve mne rezonují vzpomínky z tohoto okamžiku. Divadlo bylo nabité do posledního místa. Mezi hosty byl  i soupeř a kamarád Alain Mimoun. Emilův odchod byl těžkou ranou, se kterou se paní Dana obtížně smiřovala…

21.9.2002 Běh rodným  krajem Emila Zátopka

Velikým povzbuzením byla pro paní Danu myšlenka zorganizovat v roce 2002 u nás závod pod názvem„ Běh rodným krajem Emila Zátopka“ Bylo pro mne ctí, když jsem byl organizačním výborem  požádán určit trasu závodu. Ve finále jsem vybral trať přes Štramberk, Ženklavu,Veřovice , sedlo nad pramenem Jičínky, s cílem v rožnovském skanzenu.

Od té doby  k nám každoročně přijížděla paní Dana a vždy s povděkem hodnotila tento běh.V jednom z dopisů se mě ptala, co by jsme nejvíc potřebovali pro zdárný průběh dalšího ročníku našeho závodu. Za pár týdnů přišla s konkrétní nabídkou proplacení triček všem účastníkům běhu. Opět se projevila její dobrosrdečnost a laskavost, která byla jejím dominantním rysem.

14.9. 2012 Certifikát  AK EZK

Významným mezníkem pro náš Atletická klub měl slavnostní večer u příležitosti konání  10.výročí konání „Běhu rodným krajem Emila Zátopka.“ Ve zdejším kulturním domě se uskutečnil  slavnostní večer. O paní Daně je známo, že má velmi ráda folklór a lidové písničky, a proto jí potěšilo  vystoupení  dvou cimbálových skupin – kopřivnických Pramínků a Čechovci z Uherského hradiště. Poté mi  paní Dana předala certifikát se souhlasem přejmenování  Lašského běžeckého klubu a Maraton klubu na  „Atletický klub Emila Zátopka Kopřivnice.“ Při předávání certifikátu mi  sdělila přání, ať v našem atletickém klubu vyroste co nejvíc  talentů, kteří budou  hrdi na to, že nesou  jméno  čtyřnásobného  olympijského vítěze.“

23.6.2016 Křest  knihy

Když jsem dostal pozvánku na křest knihy „Náš život pod pěti kruhy“ ani chvíli jsem nezaváhal.Do Prahy jsem přijel po jedenácté hodině dopoledne. Hned po příjezdu  vedla moje cesta na Václavák,  kde jsem si v Paláci knih Luxor, koupil čtyři knihy k autogramiádě, nejen pro sebe, ale i své kamarády. Byla to zátěž. Vždyť  600 stránková publikace vážila  1,5 kg. Ještě že jsem si vzal na ně větší baťoh. Pak jsem se nadlábl v bufáči a pomalu jsem si to zamířil na autogramiádu do Quadria. Ve fanzóně  jsem byl mezi prvními návštěvníky. Před druhou hodinou se začal zaplňovat sál. Jako příboj mořských vln zaplnil sál početný vacenovický ženský sbor  Mariánky, doprovázený mužským protějškem. Na volných stolech uložili láhve vína a záhy se jali naplňování číší.  S úsměvem zvali k sobě návštěvníky a hostili je červeným i bílým  mokem.Mezi hosty byla sedminásobní olympijská vítězka Věra Čáslavská, bratři Srstkové a spousta dalších celebrit, kteří nedali na sobě znát nadřazenost. Bavili se se mnou jako s kamarádem, se kterým se náhodně sešli. Když do sálu vstoupila paní Dana s doprovodem, všichni  upřeli na ní pozornost.

 „Nejvíc mě k činu napsat knihu,dohnalo to, že se v poslední době o nás, nebo hlavně o Emilovi, objevilo hodně knížek. Byla v nich spousta  chyb, nesmyslů a blábolů. Řekla jsem si, že dokud žiju, pokusím se napsat pravdu, protože co není napsané, na to se zapomene. Musím říct, že jelikož mně paměť docela funguje, tak se mi psalo fajn“ – zdůraznila paní Dana.

17.6. 2016 Dar

Dne 17. září 2016  dvě hodiny před startem hlavního závodu BRKEZ mi zazvonil mobil. Volal mi Karel Engel. „ Jiří,  přjď za námi rychle do Šustalovy vily, čekáme na tebe s Danou.“ V chvatu jsem odložil propriety u prezentace a poklusem jsem se vydal do parku. Cestou mě oslovovalo  několik lidí, ale já jsem jich moc nevnímal, v uších mi zněla Karlova výzva. Do místnosti ve vile jsem se stěží prodral, přes houšť davu. Z dálky jsem zahlédl Karlovu pravicí, kterou mě přivolával k sobě. Paní Dana při uvítání mě pohladila po rameni a hlesla:„Pane Harašto, máme pro vás malé překvapení.“ V ruce třímala papírovou krabicí, ze které vytáhla nádherný pohárek. „Tento dárek Vám dávám za vaši práci, kterou věnujete organizování tohoto závodu. Kdybych vám ho předávala na pódiu, někteří lidé by vám to záviděli.“ O pravdivosti jejich slov jsem se přesvědčil na slavnostní večeři, kde jsem ukázal dárek od paní Dany. Někteří hosté vrhali na mne chladný úsměv a záhy jsem si uvědomil pravdivost slov paní Dany.

Při našem posledním  setkání bylo znatelné, že jí výrazně ubývají síly.  Pořád vynikala rétorikou –byla smyslupná, věcná, duchaplná. Její odchod mě hluboce zasáhl. Paní Dana byla veliká osobnost,Lidi jí milovali. Nedopusťme, aby se na ní zapomnělo!

Jiří Harašta