Jmenuji se Mikuláš. V překladu mé jméno znamená ,,vítěz lidu“ . Narodil jsem se v roce 270 v řeckém Patrasu. Pocházím z bohaté rodiny, ale nemyslím na sebe. Mým krédem je pomáhat chudým, nemocným a všem kdo se ocitli v nouzi. Pro své činy jsem se stal přítelem dětí, mučedníkem a patronem v nouzi.
Protože mám fůru povinností, již několik dnů objíždím okolní vesnice a města. V sobotu jsem se s předstihem zastavil v kopřivnickém Parku Edvarda Beneše. Sešlo se zde hodně dětiček. Při pohledu na mne se některé z obavy přitulily k rodičům, jiné se neostýchaly a házely na mne zvídavý pohled.
Největší pozornost vzbudil úvodní běh nejmenších dětí. V doprovodu s rodiči zdolávaly šedesátimetrovou trať. V houfu malých capartů se našli i takoví, co vzdorovitě odmítali běžet. Pak se jich ujali rodiče a nechali se přenášet do cíle.
Stalo se, že když některé dětí neuspělo, objevily se na jejich tvářích slzičky. Ti starší sváděli na trati neúprosné souboje a často se rozhodovalo o pořadí až v cíli. Vše šlo jako po drátku. Z reproduktorů se linula podmanivá hudba a všude kolem vládla bujará nálada.
Nejhezčí okamžiky přišly na závěr. Ti nejlepší dostávali můj symbol, čokoládové Mikuláše. Já jsem navíc rozdával bonbóny. Chutnaly. O pochoutku mě prosili i někteří rodiče. Jejich přání jsem vyhověl až když mi řekli, že byli hodní a nezlobili své děti.
V Kopřivnici mi bylo prima a věřím, že za rok sem přijedu zas. Cítil jsem se zde dobře a na taková místa se rád vracím. Váš M i k u l á š.
