V letošním roce neplánuju příliš mnoho běhů, jde především o pokus posunout své osobáčky směrem vzhůru. Posledních pět týdnů jsem se dal do přípravy na desítku v Kravařích. Cenný tréninkový plán mi poskytl Roman Bílek, olympionik v chůzi z Pekingu, který se dnes zabývá komplexní regenerací a rekondicí. Až na vyšší porce kvality jsem se u něj setkal s poměrně známými typy běhů. Co se změnilo, byla předepsaná posilovna! Nekonečné série kliků, sklapovaček a kolíbek mi vzhledem k nezkušenosti a nevyladěnosti navodily únavu a bolest zad. Potřebná záchrana v podobě masáže a baněk na chrbátu, několika dobře mířených chvatů a křupů, a konečně osobní konzultace, jakže jsem to celou dobu dělal blbě, doplněné váženým a vzácným videonávodem s Romanem válejícím se po zemi, mě na poslední chvíli poslala do závodu.
Oproti loňsku, kdy jsem navzdory počátku sezóny zaběhl velice solidních 37:58, mi to dneska stačilo na lidových 38:59, zhruba sedmdesát sekund od osobního rekordu. Nutno říci, že všechno nakonec dopadlo poměrně solidně. Trasa byla jako tradičně rovinatá, navíc se konečně udělalo pěkné, takřka jarní počasí. Na druhou stranu i trochu místy fouklo, cesta byla letos mírně prodloužená na celých 10,10 km. Moje váha pak bohužel dospěla do bodu, kdy jsem usoudil, že se po čase vrátím k lehké stravě, a menšímu množství všeho možného, o čem čert praví, že bych to vážně neměl. Ve školní jídelně, kde se po práci stravuju, to pak chce obědy číslo dvě, pokrmy bez knedlů, vepříků a jiných ošklivostí.
Po čtyřech měsících jsem se potkal s přáteli a známými ze světa běhu. Většina se na začátku roku poněkud podobně hledala. Vyzdvihl bych moc pěkný výkon kamaráda Michala Buby, který se po delší době zase opřel do závodění, a budu mít co dělat, abych s ním výhledově držel v našich skvělých hobíkovských kariérách tempo. Škoda, že jsem se nepotkal se žádným šípem z klanu pomalých ani zátopkem z řádu kopřivnických. Zkrátka se jim tak daleko od oblíbených lašských hrbů a pahrbů nechce. Snad příště.
Dál se rád podělím o některé zajímavosti: Většinu času jsem běžel s klukem, který se chtěl celou dobu chránit před větrem. Spravedlivé je však poznamenat, že poté, co jsem ho přinutil vystřídat mě, myslím odvodil větší část běhu. Na posledních metrech jsem mu utekl, i když mám neblahý dojem, že dnešní běh absolvoval v dosti tréninkovém rytmu, což dosvědčují i výkony, které si u něj pamatuju, například z loňské charitativní pětky v Ostravě-Zábřehu. Vybavuju si ho, že chodil jako malý do knihovny ve Výškovicích. Pracoval jsem tam jako knihovník v oddělení pro děti. Měl by si pamatovat, že s knihovníkem nejsou žádné šprýmy.
Na startu se jako obvykle běžci trochu motali. Jednomu borci tam snad dokonce někdo přišlápl botu, až mu ji sundal. Jsem rád, že už Roman Baláž není tak rychlý jako dřív, a já ho můžu záhy po startu předběhnout, protože držet se za těmihle dvoumetrovými běžci vykopávajícími kopyta směrem dozadu evokuje pocit, že do něj zezadu každou chvíli nedopatřením vrazím. Jo a byl bych radši, kdyby se závěr závodu vrátil na konec táhlé rovinky. Letos organizátoři na závěr přidali zatáčku do cíle přímo ve zmodernizovaném areálu. Tak jste se tím novým areálem, přátelé, pochlubili, no a příště všechno můžete vrátit zpět! Upřímně ale tenhle závod patří mezi mé oblíbené. Je rychlý, jarní, plný nadějí do začínající sezóny. Nějaká ta zákruta na závěr už nic nezkazí.
Ivan Karas, 19. 3. 2023
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
