Jak jsem běžela svůj první půlmaratón

Ilustrační foto. Kristina při doběhu Štramberské desítky.

Po jednom závodě jsme s tréninkovou skupinou procházeli termínovku a zaujal nás nový závod zařazený do Moravskoslezského běžeckého poháru – Půlmaratón Nová Karolina, naplánovaný na 29.června. Jelikož bojujeme o body do tohoto poháru, bylo jasné, že se závodu zúčastníme. Na speciální přípravu však již moc času nebylo. Každý týden v červnu jsme absolvovali dva závody spíše kratších vzdáleností, tudíž mé tréninky byly zaměřeny převážně na rychlostní vytrvalost. Jen zhruba dva týdny před půlmaratónem jsem šla v tréninku volně 20 km.

Den D se blížil a nervozita narůstala. Tři dny před vzpomínaným závodem jsem se zúčastnila  Běhu Olympijského dne v Ostravě. S vidinou blížícího se náročného závodu jsem tento devítikilometrový běh v kopcovitém terénu absolvovala tak, abych nebyla příliš unavená.

Ráno před závodem mě však nemile překvapila bolest nártu. Sotva jsem mohla chodit. Začala jsem se obávat, že můj start je ohrožen. Zkusila jsem protáhnout nohu  a trošku rozběhat a ono to šlo. Přesto jsem se necítila moc dobře. Byla jsem nervózní, ale při rozcvičování se to zlepšilo.

Ihned po startovním výstřelu přišel pád dvou běžců, naštěstí jsem se jim stačila vyhnout. Vůbec jsem nevěděla, jakým tempem mám běžet, protože to byl můj první delší závod. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zkusila se držet běžců, se kterými běhávám kratší závody. Zhruba tříkilometrový náběh do parku vedl po nově vybudované cyklostezce ze zámkové dlažby. Místy byl ještě rozsypaný písek, na kterém to nepříjemně podkluzovalo. Po tomto úseku mě čekalo sedm okruhů v parku s převážně šotolinovým povrchem. Stromy vytvářely stín, tudíž podmínky k běhu byly ideální. V prvním kole vzal na sebe roli mého vodiče Láďa Dvorský. Schovala jsem se  za něj do vláčku, v poklidu udržovali tempo a první dvě kola jsme si i povídali. Největší soupeřky, Keňanka a Maďarka, měly poměrně velký náskok, ale Adélu Esentierovou, které dělal vodiče Roman Baláž, jsem viděla zhruba dvěstě metrů před námi. V polovině každého kola byla občerstvovačka, ale požití čehokoliv během závodu nesvědčí mému žaludku a střevům, tudíž jsem tento úsek probíhala bez povšimnutí. Čas něco málo přes 42 minut na deset kilometrů naznačoval slušný cílový výsledek. Láďa držel stále skvělé tempo a náskok Adély jsme postupně smazávali. V posledním okruhu jsme byli již za nimi.

Při výběhu z parku byla na Adéle znát únava, tak jsme do toho šlápli a získávali náskok. Láďa mě neustále povzbuzoval a díky němu jsem nakonec doběhla do cíle ve výborném čase 1:29:29 hod. V konečném výsledku to stačilo na celkovou třetí příčku mezi ženami. Mezi Češkami jsem byla první.

Po vyhlášení vítězů jsem zažila zvláštní okamžik, kdy za mnou přišel jeden z Keňanů a požádal mě o společné foto. Byla jsem tak překvapená, že jsem jen souhlasně zakuňkla „yes“ a smála se do objektivu.

Můj první půlmaratón v životě se mi vydařil nad očekávání. Hodně běžců si stěžovalo na příliš mnoho zatáček v závodě a teplé počasí, pro mě však byla trať i teplota ideální. Snad se mi další půlmaratón povede odběhnout minimálně stejně dobře jako tento.

Na závěr bych ještě ráda poděkovala svému tahounovi Láďovi Dvorskému, že obětoval svůj výkon v závodě tomu mému.Patří mu obrovské díky!

K r i s t i n a    Č a b l o v á