Hlavní cena v tombole patřila opět Lachům

Pepík Hyvnar se stal ze dne na den známou osobností. Vyhrál v tombole Dolnolhotské desítky hlavní cenu – motorku. Kdo to je Josef Hyvnar? Běžel vůbec tento závod? Mohu Vás ujistit že běžel. Je členem Lašského běžeckého klubu.

Vyrážím za ním den po závodě. Jsem zvědavý na jeho první dojmy. Jsou lidé, se kterými zamává sebemenší úspěch a záhy chrlí ze sebe proudy vět. Pepík je klidný a rozvážný. Nedává na sobě znát emoce. Po uvítání se ho ptám na dojmy ze včerejšího dne.

Když se losovala tombola seděl jsem na svahu fotbalového stadionu v Dolní Lhotě. Když jsem uslyšel v reproduktoru chrčivý název města Kopřivnice, hrklo to ve mne. Pak jsem následně z amplionu zaznamenal své jméno. Instinktivně jsem se postavil a nevěřícně jsem si šel přebrat cenu. V mumraji jsem se domlouval s Mirkem Mikem co bude dále.Povzbuzoval mě, že si mohu klidně odjet, ale varoval mě, že v motorce není benzín. Další jeho nabídka byla, že mi jí doveze ve středu firemní dodávkou.

Jistě to byl pro Tebe šok. Řešit spoustu nečekaných událostí, to zamáva z řadou otrlejších povah. Josefe, máš vůbec řidičák?

Mám řidičské oprávnění kromě autobusu. V šestnácti jsem si koupil pionýra. Byla to pro mne první zkušenost s řízením motocyklu. V šestadvaceti letech jsem si pořídil Škodu 105. Na tu dobu to byl solidní vůz.V letech 1981 – 1983 jsem pracoval v ČSAD, jako řidič nákladní dopravy jsem převážel nápravy do Banovcú nad Bebravou.

Řadu běžců zajímá otázka, jak jsi se dostal ke sportu.

Ve svých sedmnácti letech jsem začal hrát fotbal v Kopřivnici. Po vojně jsem kopal za Kateřince, Libhošť V pětatřiceti letech jsem přesedlal na malou kopanou. Hrál jsem za Závišice. Pak jsem si dal pauzu do své padesátky.
Ve fabrice jsem se náhodně poznal s Jirkou Strakošem, který mě začal zasvěcovat do běhání. Jirka slavil úspěchy a to bylo pro mne motivující.

Hodně začínajících běžců , zápasí s řadou problémů. Jaká byla Tvoje největší překážka?

Sportovní pauza se odrazila na moji hmotnosti.Vážil jsem metrák.Proto hlavním motivačním faktorem bylo shodit co nejvíc kil.
Ze začátku jsem běhal 100 metrů. Ale věděl jsem,že bez pravidelného tréninku to nepůjde. Běhal jsem 6x v týdnu po třech kilometrech. Postupně jsem si přidával na objemové zátěži.Dařilo se mi shazovat váhu až na 78 kg.

Vím,že jsi pohodář a vše bereš s nadhledem. Kdy jsi se odhodlal jít na první závod?

Mým prvním závodem byla Hornická desítka.Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek, který se mi vryl do podvědomí.Těsně mě porazi Franta Zikeš. Pak jsem začal jezdit občas po závodech s krédem:,,Nesoutěžit, ale zaběhat si!“

Jakou si dávaš trénikovou zátěž?

Nic moc. Týdně naběhám 50 – 70 km. S tím,že si občas vyjedu na kole. Moje oblíbená trasa je výjezd na Hukvaldy. Je to nejen sportovní výkon,ale i romantika.

V životě rozhodují o osudech často náhody. Vím,že si dáváš občas běžecké pauzy. Jak se zrodilo Tvé rozhodnutí jet na Dolnolhotskou desítku?

Opět v tom má prsty Jirka Strakoš. V pátek přijel za mnou domů a přemlouvil mě, ať s ním jedu v sobotu na závod. Utvrzoval mě názorem,že stačí si odklusat a mám šanci získat cenu v tombole. Zlomil mě a tento moment mi výrazně zasáhl do života.

Sedím s Josefem na zápraží domu a vracím se v retrospektivě k sobotnímu závodu. Z očí mu tryská radost.,,Je to náhoda anebo osud?“ – ptám se v duchu.

Vloni zde vyhrál v tombole Jirka Bednařík kolo a letos Pepík Hyvnar motorku. Oba jsou z Lašského běžeckého klubu. Přeji si, ať v příštím roce získá cenu některý z dalších běžců nového Atletického klubu Emila Zátopka.
Je zde řada dalších skromných a nenápadných běžců a snad právě proto osud ukáže prstem na dalšího běžce z našich řad…

Označeno v Nezařazené, Reportáže
Facebook
Partneři