DRAMA V ZÁVĚJÍCH, ANEB PRUSINOVICKÉ PEKLO

(Autentická výpověď úspěšných běžců Rohálovské desítky)

P E T R A   P A S T O R O V Á

Tak jako asi všichni závodníci, jsme měli problém vůbec dojet do Prusinovic. Silnice byla z jednoho směru neprůjezdná. Byly na ní mohutné závěje. Museli jsme se otočit do protisměru a hledat sjízdnější průjezd k vytouženému cíli.

Samotný závod mi podmínkami hodně připomínal Lysacup. Závěje byly místy až po kolena. Na některých úsecích byla vyfoukaná cesta se  sněhovými  jazyky na ledovém podkladu. Navíc soustavně hustě sněžilo a foukal ostrý vítr. Pravé peklo nás čekalo po obrátce, kdy jsme se v úzkém korytě míjeli s protiběžci. Jelikož každý z nás zápasil s překonáváním sněhových překážek, často jsme se nenadále potkávali tváří v tvář a s otázkou: ,,Kdo z koho?“ Dalo se běžet pouze v jedné stopě. Při jednom takovém úhybném manévru jsem upadla. Pod tělem mi uvízla levá ruka. Hned jsem se zvedla se snahou dostat se zpět do stopy a držet stabilitu a svižný krok. Při běhu jsem si uvědomila, že nemohu pohnout malíčkem levé ruky. Letmým pohledem jsem se podívala na ruku.I přes rukavici jsem rozpoznala nepřirozené ohnutí kloubu malíčku..Nebyl čas na přemýšlení o bolesti. Soustředila jsem se na techniku práce rukou, dopad, kotníky, odraz. Navíc jsem si hlídala stabilitu těla, ať se neopakuje pád.

Hned po doběhu do cíle, jsem si sundala rukavici. Levý malíček jsem měla vyhnutý do pravého levého úhlu. Zatímco jsem se upjatě zahloubala do svého problému, začal mě stíhat nějaký chlapík. Bombardoval mě sprškou otázek :,,Jak se ti běželo? Bylo těžké obhájit loňské vítězství?“ Co jsem mu měla na to říct? ,,Bylo to těžké  a co se týká dnešního výkonu, neumím padat“- odpověděla jsem mu, ať mám klid. Po tomto strastiplném rozhovoru jsem se mohla konečně soustředit na svůj problém.Spěchala jsem do sanitky. Doktor mi zafixoval dva prsty k sobě a pak mi nařídil, že mám jít na rentgen .Prioritně jsem musela řešit účast na slavnostním vyhlášení výsledků. V sále mě oslovil Dan Orálek . Při pohledu na moji ruku, začal vyzvídat : – ,,Jak se ti to stalo?“ – ,,Při uhýbání.“ – ,, Já jsem na tom podobně. Po srážce s jedním běžcem mám tři zhmožděné žebra“ – smutně se mi svěřil Dan.

S mým prstem to dopadlo dobře.  Celý večer jsem  strávila čekáním na pohotovosti, ale stálo to za to. Malíček mi nahodili do původní polohy. Pak  jsem úpěnlivě prosila lékaře, ať mi nedávají dlahu po loket. Musím přece běhat. Bylo mi vyhověno. Dali mi pouze malou dlahu. K sobotnímu závodu se budu ve svých vzpomínkách často vracet i zásluhou mého vykloubeného malíčku …

Petro, věřím že brzy budeš rozdávat kolem sebe charismatický úsměv

V A Š E K   B I T A L A

Hned ráno bylo jasné, že to bude pekelný závod, protože za oknem se čerti ženili. Cestou do Prusinovic jsem chtěl zjistit podmínky na trase závodu. Jel jsem tedy do Dřevohostic a odtud směrem na Prusinovice, ale má prohlídka trasy a povrchu závodu velmi rychle skončila. Zhruba po 500 metrech jsem vjel do zavějí a před sebou viděl dvě auta, které už uvízla ve sněhu. Musel jsem se tedy vrátit.

Ve skrytu duše jsem doufal, že vlivem počasí nepřijede pár dobrých běžců. Hned při startovní mačkanici jsem viděl známé konkurenční běžce. Smutně jsem konstatoval, že tvrdé běžecké jádro neodradí nic. Po startovním výstřelu jsem se pustil do boje se soupeři a povětrnostními podmínkami. Po pár stovkách metrů se v čele závodu vytvořila vedoucí trojice  Kreisinger, Fejfar a  Burghardt. Já jsem se usadil v druhé skupině, která čítala asi deset borců. První tři kilometry jsme si užívali ujetého sněhu,místy asfaltových pasáží a silného protivětru. To co nás čekalo pak, to jsem ještě při závodu nezažil a do dnešního dne bych řekl, že v tom závodit ani nejde!

Vběhli jsme totiž do závějí, jejich výška se mi jen těžce odhaduje, ale místy nešly ani přeskakovat. Pořád jsem se aktivně pohyboval v druhé skupince, která v Dřevohosticích byla už asi pětičlenná. Následovala stejná cesta zpět do cíle. Díky běžcům se v závějích prošlapala cestička. Měla jednu velkou nevýhodu, pro oba směry byla příliš úzká. Proto o kolize nebylo nouze. Naštěstí mě se vyhnuly. Po proběhnutí posledního úseku se závějemi už se naše skupinka smrskla na tři. Byl v ní Dan Orálek a David Pelíšek. Záhy jsem měl menší krizi. Oba dva mi malinko odskočili. Pomalu jsem se k nim přibližoval, ale Dan asi kilometr před cílem nasadil ostřejší tempo.Na toto zrychlení už jsem nedokázal zareagovat a do cíle jsem doběhl jako šestý.

Po pětiměsíčním  tréninku pod vedením Ládi Chytila, jsem se svým výkonem maximálně spokojený! Ještě nikdy  jsem se totiž v Prusinovicích nedostal do první desítky.  Na závěr bych chtěl podotknout, že ROHÁLOVSKÁ 12° byla hodně výživná!