Běžecká etuda

Běh dětí a rodičů novojičínským parkem
28. zaří 2012

Jelikož jsem běžel na domácí trati ( 5,5 km ), kde jsem před dvaceti lety začínal s výkonnostním běháním a znám zde každý metr silnic i chodníčků, tak jsem zvolil tempo, abych běžel na pohodu. Nicméně se situace vyvinula podle zcela jiného scénáře.

Po prvním prudkém výběhu na Skalky se kolem prvního kilometru začal od skupiny odpoutávat Jakub Ambroz.
Za ním jsem běžel s Davidem Hankem a Radkem Křenkem. Jakmile se trať narovnala, Radek začal diktovat ostřejší tempo, kterému David nestačil a postupně na nás ztrácel. Ve druhém stoupání do nejvyššího bodu tratě se utrhl ode mne o patnáct metrů Radek. Při seběhu k Čerťáku se mezi námi zvýšil rozestup až k výběhu na Skalky. Jelikož jsem cítil, že mu to jde z kopce mnohem lépe než mne, přestal jsem doufat že ho budu moci zlomit. Nicméně mi mozek říkal: ,,Zmáčkni se a zkus ho dohnat, nemůžeš nic ztratit!“

Radek Macíček ( ilustační foto J. Harašty )

Vzal jsem za to znovu a když nastalo klesání za areálem Skalek směrem do Nového Jičína, byl jsem již opět v kontaktu s Radkem. Kubův náskok na čele byl již dvěstě metrů.
Věděl jsem že je Radek z kopce rychlý, tak jsem vyzkoušel taktiku – buď, anebo. Kilometr před cílem jsem začal finišovat jako kdyby mi chybělo do cíle jen několik desítek metrů.
Teď již jsem si věřil, že vydržím v maximálním nasazení.Radkovi jsem se vzdaloval, co mě podvědomě nutilo nepolevit v tempu. Závěrečný kilometr jsem zaběhl hluboko pod tři minuty! Překvapilo mě, že jsem výrazně zmenšil ztrátu na Jakuba, když mi v cíli na něj chybělo jen 13 sekund.

Musím konstatovat, že závod jsem běžel hlavou a díky dlouholetým zkušenostem jsem porazil dravého o 11 let mladšího běžce, který má jistě svou budoucnost před sebou.

Běhu zdar Radek Macíček