Která roční doba je pro návštěvu Štramberka nejpříhodnější? Probouzející se jaro, žhavé léto, pestrobarevný podzim anebo křehká zima. Je přitažlivý za svítání, za soumraku, v opojném slunečném sevření ale i za deště.V sobotu temná obloha nevěští nic dobrého. Před devátou hodinou začíná pršet. Štefan Groš pod stríškou u Sokolovny vysílá mezi přicházející závodníky povzbudivé echo: ,, Přestalo pršet…začalo lít….po chvilce bude opět klid.“
Trať Štramberské desítky má řadu záludností. Tvoří ji převážně asfalt, místy šotolina. Strmé seběhy střídají výběhy. Převýšení 140 metrů vzbuzuje u mnohých běžců před samotným startem respekt. Ti co jsou tu poprvé si kladou otázku: ,, Zvládnu tuto trať v neznámém prostředí?“Přistupuji k nim a uklidňuji je odpovědí:,, Trať je značena, na uzlových bodech budou stát pořadatelé. Navíc brzy na trati narazí na předběžce – veterána Frantu Zikeše s doprovodem, kteří jej v případě potíží s orientací dovedou do cíle.
Je těsně po jedenácté hodině a 136 členné závodní pole se vydává na trať. Hned po startu je vidět, že mnozí běžci mají zakódován respekt z tratě a volným poklusem zdolávají seběh k retenční nádrži. Jsou mezi nimi i zkušení harcovníci, kteří natáhnou krok. Jsou ve svém živlu. Následná rovinka je ale vyvede z rytmu. Na čtvrtém kilometru je nejnižší bod náročné tratě. Prudký stoupák je pro mnohé z nich krutou prověrkou. Někteří cupitají, jiní přecházejí v indiánský běh anebo si to vykračují dlouhým krokem.
Před léty jsem se taky pral se záludností terénu a obdivoval jsem výkon místního zdatného matadora Mirka Škarky, kterého jsem se ptal v cíli: ,,Jak zvládáš tento úsek?“ Mirek mi stroze odpověděl:,,Zatnu zuby, vyběhnu nad restauraci Dallas a pak na následujícím úseku to rozbalím.“ Po tomto výroku jsem sklopil hlavu a nezmohl jsem se na další otázku.
Na sedmém kilometru čeká na běžce další nástraha. Výběh po hliněné stezce mezi zahrádkami. Když se vám podaří zdolat tento záludný úsek, čeká vás rozbitý asfalt a následný prudký seběh. Pak následuje odbočka vpravo a běží se po silnici směrem na Štramberk. Ouha. Tělo přibrzďuje v pohybu nenápadný stoupák. U Palárny je závěrečný 400 metrový kopec. Před Sokolovnou závodníky vítá divácká kulisa, která mnohé vyburcuje závěrečnému finiši. Běžci, dobíhající kolem hodiny, jdou často vrávoravým poklusem s bláhovým očekáváním cíle.
Diváci u Sokolovny jsou plní očekáváni, kdo se objeví v poslední zatáčce? Tento rébus řeší Vašek Bitala (AK E. Zátopka Kopřivnice). Potvrzuje stoupající formu. Dosahuje své osobní maximum na této trati časem 34: 48 min. Další náš závodník Kuba Ambros (AK E. Zátopka Kopřivnice) musel nedávno zdolat těžkou zatěž studijních povinností. Postupně se dostává do své obvyklé formy, což dokazuje druhým místem za 36:33 min. Jan Zemaník ( Salomon Sunuto), je vítězem letošní Lysohorské 24. Doběhl třetí v čase 37:22,5 min. a dokázal, že drží pořád dobrou fazonu.¨
V ženách potvrdila roli favoritky Adéla Esentiérová (Baláž Extréme Team Ostrava) suverénním vítězstvím v čase 43:47 min. Naše Kristina Čablová (AK E. Zátopka Kopřivnice) do posledního okamžiku se rozhodovala, zda nastoupí. Blokovalo jí zranění. Dokázala, že je velká bojovnice. V cíli byla rozesmátá a šťastná. Doběhla v čase 45:31 min. Andrea Krstevová (SSK Vítkovice) byla třetí za 48:11 min.
V poledne ustal déšť. Počasí symbolicky vyšlo vstříc pořadatelům alespoň na závěr. Řada účastníků závodu na odchodu konstatovala, že déšť jim nevadil. Překážkou je spíš úmorné vedro a žhavá slunečná výheň.
Při loučení si podáváme ruce. Netrápí nás žádná větší kaňka. Brzy začneme spřádat plány, jak vylepšit příští, již 34.ročník Štramberské desítky.
(Běžci, napište mi své dojmy ze závodu na e-mail: jiri.harasta@ktknet.cz, nebo přímo do komentáře této reportáže. Předem Vám děkuji za Vaše postřehy. Žorž).
Ani déšť ani mráz na Žorže neplatí…..
Vypůjčil jsem si refrén známé písničky Michala Tučného, kde jsem jméno jeho skupiny Fešáci nahradil nezdolným a neúnavným nestorem mnoha běžeckých závodu Jirkou Žoržem Haraštou. Snad mi to oba odpustí…
Štramberská desítka. Na první pohled běh malebným moravským Betlémem s pěknými výhledy na Trůbu, městečko pod ní a rozkvétající jarní přírodu. To je však pouhá teorie.
V letošním ročníku se proti běžcům počasí zkrátka spiklo. Dvě hodiny před začátkem závodu začalo pršet a jako naschvál přestalo těsně po jeho ukončení. Ale běžci jsou národem nezlomným a nějaký déšť je nemůže rozházet.
Nejinak tomu bylo i letošní rok ve Štramberku. Na běžecké účasti dětí ani dospělých nebylo poznat, že ze zamračené oblohy padá déšť. Hliněná část trati se mění v bláto a travnatá v nebezpečnou klouzačku. Závodníci to snad ani nevnímali. Malí caparti měli radost, že dokázali uběhnout v Národním parku stanovenou trať. V cíli dostali malý pamlsek. Nejlepší z nich i diplom s pozorností pořadatele a sponzorů. Ti větší už za svůj běžecký život poznali různá úskalí počasí, takže brali start jako každý jiný.
Na nic se nečekalo a v 11 hodin místního štramberského času vyrazili běžci na start vstříc deseti kilometrům. Trať sice místy klouzala, tvořily se kaluže, dresy a boty běžců byly poznamenány mazlavým bahnem, ale každý chtěl zaběhnout co nejlépe. Všem se to nakonec povedlo včetně nezdolného Františka Zikeše, který ve svém opravdu kmetském věku absolvoval celou trať stejně jako všichni ostatní.
Mokří, špinaví ale spokojeni doběhli účastníci Štramberské desítky. Při rozhovoru v šatně mne ale zaujala jedna myšlenka, která se objevila u více běžců: „Nějak se nám zdá, že kopce kolem Štramberku jsou čím dál vyšší, stoupání čím dál prudší a trať čím dál delší.“ P A R Y