Závod, na který se nezapomíná

Každoročně s přicházejícím podzimem, se blíží  i termín Běhu rodným krajem Emila Zátopka. Nejinak tomu bylo i letos. Tradiční komplikace s dopravou vzdálenějších účastníků způsobené dny NATO na letišti v Mošnově nemohly ovlivnit bohatou účast. I já stejně jakou většiny závodů, sedl na kolo, vyhnul se nekonečným kolonám u letiště a šlapal směr Kopřivnice. Protože jsem byl už předem přihlášený, nebyl problém s registrací a měl jsem ještě dostatek času prohlédnout si doprovodný program pro děti a příchozí a prohodit pár slov s ostatními závodníky. Můj způsob dopravy na tento závod je trochu specifický, protože start a cíl nejsou v jednou místě a tak jsem řešil problém, jak se dopravit zpět z Rožnova. Nechtělo se mi po  doběhnutí čekat na autobus, který sváží závodníky zpět do Kopřivnice. Vše se ale vyřešilo za pomocí pořadatelů, kteří mi zajistili odvoz kola do Rožnova „báglovým“ autobusem.

Jako tradičně před tímto závodem si jdu shlédnout expozici Emila a Dany Zátopkových v kopřivnickém muzeu a vyslechnu vždy originální proslov paní Dany, která každoročně této závod startuje. Nejinak tomu bylo i letos, kdy za ideálního běžeckého počasí v 11,30 hod zazněl výstřel z pistole a přes 180 závodníků se vydalo na téměř 23 km dlouhou pouť. Závod kromě Kopřivnice a Rožnova prochází ještě obcemi Štramberk, Ženklava a Veřovice a je vždy lemován skupinkami povzbuzujících fanoušků. A protože se běží kolem poledního, určitě pohání běžce i vůně dobrého oběda, která se line z oken domů až na trať. Stoupání na sedlo Jičinky a následný seběh, dal jistě všem zabrat, ale když se konečně probíhá kolem cedulky označující 20 km, vniká do hlavy běžců myšlenka, že cíl už je blízko. A taky ano. Proběhnout parkem a pak už jen pár kroků do cíle.

Ilustrační foto: Pavel Rýdl na Běhu Velkými Albrechticemi. Autor fota: J.Harašta

Letos pořadatelé pomocí snímacích čipů urychlili oznámení výsledků, takže krátce po doběhnutí si mohl každý přečíst, na jakém místě skončil a jak dlouho mu trvalo, než se dostal z Kopřivnice do Rožnova. Občerstvení ve formě ovoce, iontového nápoje a kofoly přišlo v cíli vhod. „Báglový“ autobus stál sice na jiném místě než jindy, ale nakonec se mi podařilo jej najít a k mé radosti stálo vedle něj i mé kolo. Takže po nezbytné hygieně a tradičním kuřecím stehýnku jsme všichni usoudili, že i tento ročník BRKEZu stál za to. Mne sice čekalo ještě 40 km na kole domů, ale zase na rozdíl od ostatních závodníků jsem nemusel po závodě rozklusávat ztuhlé svaly. Výjezd na Pindulu a následná cesta do Studénky mé svaly na nohou náležitě rozproudila…..

P a v e l    R ý d l

Označeno v Reportáže