ZÁVOD: Hrabovský půlmaratón – 21,1km – Ostrava-Hrabová

Závod očima Miloše Macíčka

Datum konání: Sobota 4.9.2010

Profil tratě:Rovina. 600 metrů náběh na čtyř kilometrový okruh, který se absolvoval 5 krát a potom 500 metrů do cíle. Okruh měl tvar lízátka. Asi 1 km kolečko okruhu šotolina, špejle lízátka cca 1,4 km po asfaltu rovně k obrátce a zpět 1,6 km k metě dalšího kola.

Sobotní rámo mě přivítalo pochmurnou zataženou oblohou a teplotou 9°C. „Ach do pytla“, pomyslel jsem si v duchu a začal litovat svůj ventilační systém. Ještě nedávno jsem si užíval příjemných teplot kolem 20°C a teď se budu prát s chladným vzduchem, na který ještě není přivyklý. Vtom jsem si vzpomněl, že své dcerce při zhoršeném počasí říkám: „Přece nejsme z cukru a nepřijeli jsme ze Šenova na Babetě, néé?!!!“.
Proto i já se pak musím držet toho, co hlásám:-). Přibalil jsem teplé oblečení navíc, rukavice, čepici a vyrazil.

Po příjezdu na místo určení, jsem hodně brzy vytahoval z kabely další teplé svršky a navlékal na sebe, tak že jsem si připadal jak cibule. A aby toho nebylo málo, tak už od pátku mě bolely nohy a cítil jsem se celý ztuhlý. Naštěstí se nejednalo o žádnou rychlou pětku, bo to bych si určitě něco urval, ale o půlmaratón, kdy jsem měl dost času se v prvních kilometrech rozehřát. I přesto jsem se snažil při rozcvičení, alespoň trochu rozpumpovat. Dokonce se mi to i v těch kilech oblečeních dařilo. Při převlékání do dresu jsem byl už tak rozehřán, že jsem v autě zanechal jak čelenku tak i rukavice, které jsem si plánoval obléct na první kilometry a potom odhodit na občerstvovačce. Samozřejmě jsem si nezapomněl vzít sluneční brýle “image-ovky“ v oranžové barvě, aby ladily k barvě dresu.

První čtyři kilometry jsem běžel společně na čele se třemi dalšími běžci, se kterými jsem se od o ostatních oddělil hned v prvních kilometrech. Zhruba po čtyřech kilometrech jsme oddělili dalšího běžce a za další kilometr dalšího. Od pátého či šestého jsme běželi už jen dva. Já a čtyřicátník Mirek Klus.

Trochu mě znepokojovalo píchání v boku, které se objevilo už na druhém kilometru a ozývalo se chvíli vlevo, chvíli vpravo. Těžko říct, z čeho to bylo, možná z chladu, možná z toho čerstvého ostravského vzduchu:-). Ani nevím, jestli to přestalo během půlmaratónu, či se mě to drželo až do konce. Prostě přestal jsem to vnímat.

Do dvanáctého kilometru jsem se musel stále brzdit, protože jsem zvyklý běhat kratší tratě, ale rychleji.
Věděl jsem už z loňského půlmaratónu, že jsem běžel pořád s rezervou a když jsem chtěl zrychlit, tak už to nešlo.

Tak na čtrnáctém mě ze stereotypu levá, pravá a pořád dokola vyvedl kolega pisálek Rosťa “Paparazzi“ z MK Seitl-Ostrava, pravidelně jsme se zdravili při každém proběhnutí v opačných směrech. Poté co jsme ho doběhli o kolo, se za nás zavěsil. Prvních 100 metrů to bylo příjemné zpestření. Dalších 100 se to ještě dalo, ale pak mě to začalo znervózňovat. Né, že bych byl nějaká primadona, ale už se na mě začaly projevovat známky únavy a tělo začínalo být neustálou zátěží stresováno. Vydržel s námi v tempu po 3:34-38min/km běžet asi 500 metrů, kdy po každých 100 bylo slyšet: „Ach…Uch…Hhhh,…Tyjo Ufff…“ A pak, že neumí běhat rychle. Chce to už jenom vydržet. „Vydrž prďka, vydrž!!!“. Buť se mu nechce a nebo se šetří a sbírat medaile nechává ostatním:-).

Kolem 16-17km přišla krize, fyzicky jsem byl na tom v pohodě, ale ten stereotyp mě začal ubíjet a už mě to přestávalo bavit. “Přece jsem jen běžec na krátké tratě.“ Nejraději bych si sedl někde do příkopy a pozoroval běžce probíhající okolo, ale silná vůle mi to nedovolila.

Stále bok po boku s Mirkem jsme běželi tempově kolem 3:34-38min/km a shodli se na tom, že nemá cenu závodit a zbytečně plýtvat silami, že nás čekají další těžké závody a tak že poběžíme tempově až do konce. Mirek respektoval to, že jsem výkonnostně lepší. Já jsem běžel co potřebuji a byl jsem rád za společnost a i jemu to vyhovovalo. Navzájem jsme si pomohli udržovat slušné tempo i v krizových situacích. Posledních 500 metrů jsem přidal, abych si doběh pro vítězství v čase 1:16:17. Mirek doběh v těsné blízkosti.

Když se mě doma Radek ptal, jak jsem dopadl a jaký čas, tak odpověděl, „Jako trénink dobrý“. Já jsem myslel, že se vybulím. Bolelo mě celé tělo a dobitý jsem byl jak dětská hračka. „Týýý jóóó. Prý jako dobrý trénink. Dej pokoj znám i lehčí tréninky:-)“, pomyslel jsem si.

Odměnou za hodinu a čtvrt fyzické aktivity kromě dalších odměn byl i 1,75kg a 1 metr dlouhý salám Poličan. Beztak to pořadatel udělal schválně, protože to když sním, tak má výkonnost určitě klesne, protože takovým dobrotám neodolám ani já. Naštěstí můj trávicí systém se s takovými laskominami těžce pere, a tak mi nezbývá ho obdarovávat po malých dávkách. Proto mi ten Poličan vydrží až do vánoc, nožná až do příštího léta:-).

Poznámka: Já toho bratra opravdu přerazím, po cenzuře výše uvedeného článku, si neodpustil poznámku „Jako trénink fakt dobrý“. A já se stále nemohu ani pořádně nadechnout a natož otočit:-).

Miloš Macíček alias Muflon-eM

Označeno v Nezařazené, Reportáže
Facebook
Partneři