Stojím v rohu tělocvičny. Přede mnou je houf dívek, které mi dělají neprůhlednou clonu. Jsem jako ve svěrací kazajce. Těsný oblek po bráchovi, mi nedovolí dýchat. Taneční mistr je v laufu. Energickým hlasem popisuje základní krokové kreace rumby.
,, Je to kubánský romantický tanec, který se tančí na čtyři doby. Je plný procítěnosti a vášně. To chci vidět ve vašem podání. Vyhlašuji pánskou volenku“. Nevím jak, ale najednou stojí tanzmeister přede mnou a chrlí na mne gejzír slov:,, Vás jsem zatím neviděl na parketě. Tak se nám předveďte “.
Nejsem schopen vydat ani slovo. Pokorně se zvedám a směřuji výzvu k dívce stojící nedaleko mne.Až když ji vedu na parket si uvědomuji další handicap:,, Co jsem si to vybral, vždyť je šíleně malá, je mi tak po prsa“. Hned při prvních krocích dochází k prvnímu střetu. Její krátké nožičky a můj dlouhý krok si překážejí. Stáváme se středem pozornosti, okolních párů. ,,Tady je všechno špatně, držení těla, rytmus, kroky“ – srší lektor.
Je to pro mne porážka. Fiasko. Rezignuji a potupně odcházím poražený z bojište. Moje pošramocené sebevědomí nevydrží nápor. Utíkám. V pondělí mě na chodbě školy oslovuje Roman. Chodí do kurzu pro pokročilé a se svou partnerkou hvězdí na školních večírcích. ,, Jirko, slyšel jsem o tvém sobotním trapasu. Nebal to. Přijď na náš úterní trénink, ale musíš chtít“.
Od té chvíle mě nahlodává myšlenka. Pohrávám se s ní jako s balónem. Zkusím to…
V tělocvičně je pět dvojic. Tvrdě makají. Se závistí sleduji jejich trénink. Otáčky, výskoky a doskoky na špičky nohou. Míhají se přede mnou. Jsou to těla nabita energií, ze kterých tryskají emoce. V pauze mě propocený, ale s úsměvem vítá Roman.
,, Zůstaň v tričku. Ukážu ti kroky, a ty to budeš opakovat. Dnes zvládneš, rumbu a cha-chu“. V rohu tělocvičny, dřu s Romanem základní kroky.,, Tak a teď mám pro tebe překvapení. Zuzi, vem si jej do parády. Je mírně pokročilá a bude se ti věnovat“.Po půl hodině končím. Odcházím plný odhodlání a energie.
Tímto okamžikem se mi změnil život. Začal jsem na sobě makat. V tanečních jsem se otrkal. V závěru jsem měl již náskok Roman mě naučil jeden z nejtěžších tanců – jive. Trénoval jsem o přestávce a kdykoliv jak jsem měl volno.Nejhezčí vzpomínku mám na maturitní večírek. Výsledek nenechal na sobě dlouho čekat.Tanec se stal pro mne hnacím motorem. Vždy když jsem slyšel melodii, vnímal jsem ji jinak, v podvědomí se mi přenášela do morku kosti. 
Od té chvilky uplynulo desítky let. Artróza, hypertenze, jsou majáčky které problikují nad mou hlavou. Nedá mi to. V sobotu vyrážíme s Jirkou Bednaříkem na Seitlpárty. Při prvních taktech melodie jdu na parket. Při tanci se zbavuji zátěže. Křečovitá bolest zůstala viset v šatně. Opět vnímám rytmus hudby jako znak vitality, vysvobození ze spárů neduhů. Občas si vzpomenu na pubertální začátky, kdy jsem stál rozechvělý v rohu tělocvičny…
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
