Úprk do krajiny ticha

Jiří Harašta / 7.6.2012 /

Nedávný fejeton na serveru o drastických zážitcích kondičního běžce z promarněné dovolené vyloudil na mém obličeji úsměv. Pisatel se nechal rozhodit náhlými změnami které jej omráčili na novém krátkodobém působišti. Jsem přesvědčený o tom, že nejúčinnější zbraní je v dané chvíli umět vstřebat do sebe pocit neopakovatelnosti chvíle. Snažit se nalézt novou kvalitu prožitků a zbavit se konzumnních priorit, které jsou v novém prostředí posunuty o několik pater níž. O tom je tento příběh…

Felícii combi mám napěchovanou k prasknutí haldou potřebného i přebytečného materiálu. Žena Klára a dcera Sandra jsou můj nebezpečný náklad. Rovné silnice na jihu Slovenska, svádějí šlápnout na plynový pedál. Tachometr rychlým komihnutím vyletí na devadesátku.
Za Hurbanovem se na mne přilepí kamion. Velká obluda se mě drží jako klíště. Zapnu výstražná světla, zatroubím. Nic. Frajer jede metr za mnou. Vzepřu se proti své vůli, při předjíždění fiatu přidržím nohu na plynu a zbavuji se stíhajícího maniaka.

V Komárně se prokličkujeme uzoučkými uličkami. Za železničním přejezdem se ocitáme v klidové chatové osadě. Před námi jede muž s povozem. Grošák ladně cupítá.
Když mě zahlédne kočí popožene své oře do mírného poklusu. Klidně popojíždím v jeho závěsu. Kolem cesty jsou houšť nízkých klečovitých dřevin. Za ohbím zatáčky se konečně zúžený krček silnice rozšiřuje. Bez úhony zvládnu předjížděcí manévr. Vyjedu na hráz. Pravý břeh lemují vrostlé topoly za kterým teče Váh.Po chvilce sjedu ze svahu. Za zatáčkou zastavuji na posečeném trávníku.
Je to naše konečná. Vysedáme rozlámaní po třistakilometrovém putování. Klára se Sandrou s nadšením vyskakují z auta.Z nenadání k nám přikvačí teta Júlie, která nás nedočkavě vítá v našem dočasném sídle.

Nejhorší je vynést a vybalit věci do horního patra chatky. Tvoří ji předsíň a ložnice. Pod námi je sklep se zásobou vína,moštů, zeleniny, bramborů. Vedle, podél sousedního stavení stojí zděný domeček ve kterém je kuchyňka s hospodářskou místností.

Posadíme se pod pergolou a probíráme topky předešlého roku. Za rok se změnila zahrada k nepoznání. Tetin syn si našel zálibu v péči o zeleň. Posečená tráva, skalka, keříky ptačího zobu, tuje, vzrostlé smrky, úhledná řada jabloní, meruňky. Vedle nich je betonový bazén. Je perlou na ohraničeném hektarovém pozemku.V létě hraje dominantní roli pro relax.

Zatímco ženy horlivě probírají témata napěchovaných zážitků, pro mne nastal čas, rozhýbat své tělo k prvnímu tréninku. Vybíhám na hráz, která se změnila k nepoznání. Ještě před dvěmi léty tu byl prašný hrbolatý chodník, teď je tu široká asfaltová cyklostezka. Chvilku strečuji, pak se rozběhnu. Nemusím se dívat pod nohy, uvažovat nad odbočkami. Běžím po hrázi rovné jako deska.

Hlavu mám čistou, zrezetoval jsem haldu dat z předcházející pětihodinové cesty. Boční vítr se mi snaží házet do cesty překážku. V mém poklusu mi nevadí, a lehké závany mě příjemně chladí.

Po několika metrech mě předjíždí bruslař začátečník. Pere se ze svým stylem. Po chvilce zastavuje. Upravuje si výstroj. Zřejmě mu nedá, že obyčejný běžec jej předběhl a háže mi pomyslnou rukavici. Pro mne je to dobré. Držím tempo a čekám další útok konkurenta. Po několika desítkách metrů mě opět předjíždí. Vydrží jenom chvilku. Jsme jako na gumě a opět jsem u něj. Když zahlédnu Vážský most přidám. Vím že je to můj cíl na poloviční trati. Již se neohlížím, je klid. Bruslař to vzdal.

¨

Ráno mě vzbudí kokrhání kohoutů. Je pět hodin. Moje holky spí v sousední místnosti. Klára mě rozesměje. Leží na zádech a hlasitě chrčí v hlubokých tóninách. Snažím se pomalu vstát. Navléknu si tričko, trenky, v předsíňce si nazuji maratónky a vybíhám ven. Bezoblačná obloha předznamenává tropický den. Rád měním své běžecké trasy. Intuitivně zamířím k městu. Všechny úseky mám změřené z minulosti. Běží se mi dobře. Kilometr zvládám za čtyři minuty.

Sobotní ráno je znát. Ospalé město se pozvolna probouzí do poklidného života. Historické uličky mají magickou sílu. Nové fasády historických budov i stylových domků. Pěší zóna se zámkovou dlažbou mě vtahuje do svých útrob. Kdysi tu byl zatuchlý podchod, dnes se za ním skrývá perla města – nádvoří Evropy. Co dům, to jiná architektura, přes čtyřicet různých slohů. Běžím a hltám úchvatnou scenérii.Vybíhám loubím na opačné straně. Dlažbu střídá asfaltka a za městem prašná cesta. Neobvyklých patnáct kilometrů rozhodilo moji mysl do mozaiky, kterou budu doplňovat při procházkách v průběhu týdne.

Po mém doběhu se doma nic nezměnilo. Všude je ticho. Dám si sprchu a skočím do bazénu.
Zřejmě šplouchání vody probralo rodinku. Posnídáme. Počasí rozhodlo, že zůstaneme doma, a budeme se točit kolem vody a vstřebávat do sebe magično slunečných lázní.

Sotva dojíme, Sandra mrkne na mě a tímto signálem mě vyzývá ke skotačení. Uchopí balón a hodí jej do bazénu. Hrajeme vodní pólo. Svádíme souboj o každý míč. Výskoky a prudké hody balónu neohrozí Sandru. Je samá ruka, noha. Odráží útoky jako cvičná tenisová stěna.

Sotva vyskočíme z bazénu Sandra si obleče dres s jmenovkou Čecha, natáhne si na ruce brankářské rukavice, nasouká na sebe štulpny a jde na věc Hrajeme fotbal na minihříšti krátce střiženého pažitu. Jednoduchými kličkami a následným sprintem mě často lehce obehrává. Na její hře se podepsal trénink s klukama pod dohledem trenéra a výsledek je znát.

Odpoledne přijíždí parta kamarádů a jdeme na nedalekou pláž. Hrajeme tři proti třem. V pátém setu mám olověné nohy, které stěží nutím k odrazu.Na cestu si bereme porce grilovaného prasátka. Doma jej rozpitváme do poslední kůstky.

V osm hodin v nedaleké hospůdce v zahradní restauraci se rozjíždí letní večer.Jdeme si s Klárou zatrsat. Cimbálovka má v tomto kraji hluboké kořeny. Čardáš rozpohybuje kýčle, trup a celé tělo. Když už nemůžu sedám si znaven na židli a notuji si melodie. Naše jízda končí v půlnoci . Zítra to rozjedu v šest ráno a budu pokračovat v nových eskapádách.

Byla to famózní týdenní dovolená. S vypnutým mobilem, bez televize, počítače. Vystačil nám vařič, skromná zásoba jídla.Nevadil mi suchý záchod, zvykl jsem si na studenou vodu při ranní hygieně.
V tomto mikrosvětě nás ovanulo hmatatelné ticho, které rušilo jen neúnavně švitořící ptactvo. Rozjel jsem zde  sportovní aktivity na plné pecky  s dominujícím koníčkem běháním. Na duši mi zůstal povlak balzámu, který mi vydrží spoustu dalších dní…

Označeno v Povídky
Facebook
Partneři