Skok mezi „elitu kondičních běžců“

Cesta RegioJetem  z Košic plyne hrozně rychle.  V podvědomí vnímám zastávky Kysak, Ružomberok, Žilina… V našem  kupé vládne veselá nálada.  Obzvlášť Dalibor je nabuzen  povoleným dopinkem úspěchu. Jeho hormon štěstí vyluzuje zvláštní energii, která se projevuje i v rétorickém projevu. Předcházející den zažil erupci prožitků, které se stěží vytěsní z mysli. Není na něm vidět deficit spánku, kdy poslední dny denně naspal tři čtyři hodiny. Nedá mi to a zapisuji si poznámky jeho dramatického povídání.

————————————————————————————————————————–

Běhat jsem začal před dvěma lety, kdy jsem vážil metrák.  Dlouhodobě jsem cítil, že moje rozlámané tělo vyžaduje  změnu. Jsem kamioňák.  Přes týden chodím na noční směny.  Někdy se protáhnou z osmi na jedenáct hodin.  Stačí mikrospánek, chvilinka zamyšlení nebo nepozornost a je to v háji….

Běhání  mi pomáhalo čistit hlavu a zlepšovat kondici. Náhodné setkání se Sašou nastartovalo můj život na nečekané obrátky. Je to známý vytrvalec, ověnčený spoustou úspěchů. Když jsem mu  naznačil, že chci začít systematicky běhat, pohnout se o kus dál, Saša se ihned chopil této pobídky. ,,Trénuješ dva roky. Něco již máš naběháno. Pojeď se mnou na Bratislavský maraton. Poběžíme spolu, dvacet, třicet kilometrů. Mne to pomůže držet společné tempo a ty se budeš snažit držet správný rytmus.“ Chvíli jsem váhal, budu mu stačit? Nevěřil jsem si, že bych mohl zvládnout delší trať. Bral jsem to  jako hozenou rukavici. Nechal jsem se přesvědčit, že to zkusím.Po příjezdu do Bratislavy to byl pro mne šok. Ocitl jsem se v davu  880 závodníků. Co mě nejvíc překvapilo, vydržel jsem běžet se Sašou po třicátý kilometr. Byl to pro mne prima pocit, být  spoluběžcem  této legendy, které jsem si nesmírně považoval.  Zbývající kilometry do cíle jsem docupital. Přesto po doběhu  jsem byl nesmírně nabuzený. Důvodem byl i výsledný čas 3:10:35.

Saša mi začal psát  každý týden tréninkovými rozpisy. Vzhledem k enormnímu pracovnímu vytížení pro mne to bylo náročné dodržovat předepsaný  režim.  Pomohlo mi i setkávání se Sašou  při závodech. Jeho rady mě stále víc nabíjely a popoháněli jít za svým cílem. Poznal jsem to i na svých časech. Zlepšil jsem se na pětku, desítku. Zjistil jsem, že základem dobrého výkonu, je kvalitní trénink.  Spadla ze mne deka trémy a nejistoty.  Při vyprávěních mi několikrát naznačoval , že mám na to, abych výrazně zlepšil. Rozhodnutí jet na košický maraton jsem se již nebránil.  Přes léto jsem se otrkal, získal spoustu zkušeností a hlavně  zkvalitnil trénink.

Je neděle 1. října, 9,00 hodin. Vyrážím po košické hlavní třídě. V prvním okamžiku se snažím vymotat se z chumlu davu. Po prvním kilometru již běžím vedle Saši. Na kilometrovnících  sleduji  čas. Pětka za  21:30, desítka 41:33. Zatím se cítím v pohodě.  Tahám pětičlennou skupinku. Čas na obrátce je v normě  1: 29:04. Najednou padá na mne krize. Zřejmě tomu pomáhá  i protivítr. Schovávám  se  za spoluběžce. Je dobré, že tempo z naši skupinky přebírá někdo jiný. Když na 25. kilometru mi Saša naznačil, že končí, není čas na kladení  otázky: ,Proč?“ Vím, že dál se budu muset spoléhat již jen sám na sebe. Cítím, že ,,moje pastelky“ se rozhýbaly.

Po třicátém kilometru se naše skupinka  trhá. Běžím sám, ale důležité je, že držím tempo.  Občas mě někdo  předběhne, ale i naopak. Daří se mi dostat se přes několik běžců, kteří  pomalu vadnou. Nedaleko u stromu registruji stojící postiženou dívku, která procedí mezi rty: ,,Pane, budem sa za vás modliť, nech šťastně dobehnete do cieľa.“ Tato  věta mě neuvěřitelně nabudí.

Na občerstvovačce  hrknu do sebe trochu vody.  Po ostré pravotočivé zatáčce mě čeká dlouhý rovný  úsek. V závěru cítím, že mi mírně tuhnou nohy. Teď již nad ničím nepřemýšlím.  Davy lidí po obou stranách  houstnou. Povzbudivé výkřiky mě ženou  dopředu.  Vlevo míjím  fontánu, divadlo, katedrálu.  Najednou mě předbíhá vodič  s číslem 3:00. Tážu se ho: ,,Dám to pod tři hodiny?“ ,,Ty hej, ja musím zpomaliť“. Vbíhám na modrý koberec, záhy cílovou branou. S medailí na krku se  prodírám kličkujícími spoluběžci.  Moji blízcí zvedají ruce: ,,Máš to pod tři hodiny!“Oči mi vlhnou dojetím. To není možné 2:59:16. Ještě dlouho budu tento čas vstřebávat do své mysli a budu si opakovat větu: ,,Dokázal jsem to!“

Označeno v Atletika dospělí, Reportáže

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Dopiště správnou hodnotu *

Facebook
Partneři