Sašovy postřehy: „Vítězství komerce nad sportem “

Pražský maratón jsem běžel naposled v roce 1997, tudíž skoro po dvaceti letech jsem se na tuto trať postavil znova, po důsledné přípravě a s odhodláním zaběhnout maratón za 2:55. Výsledky posledního měsíce napovídaly, že tam je i nějaká rezerva. Bohužel! Kromě mé připravenosti se v tomto závodě nesešlo skoro nic. Blankytně modrá obloha a severovýchodní fičák provázely celou moji tříhodinovou prohlídku pražských pamětihodností. To je totiž další hodně záporný aspekt tohoto maratónu. Trať je postavena pro rekreační běžce a turisty, kteří si v rámci závodu chtějí prohlédnout, potažmo vyfotografovat Prahu, pochlubit se, že zde běželi maratón, ale pro závodní běžce je zde plno nástrah, nepřeberné množství zatáček, krátkých i delších stoupání a klesání, přebíhání mostů, tramvajové koleje a dlouhé pasáže po dlažbě. Rovněž umístění občerstvovacích stanic po obou stranách trati jsem moc nepochopil. Bylo to až groteskní, když jsem v záznamu ze závodu viděl, jak elitní keňští vytrvalci zmateně přebíhají ze strany na stranu a hledají své občerstvení.

Na start jsem dorazil s půlhodinovým předstihem, abych si zajistil slušnou pozici v sektoru B (za elitními běžci a běžci v rámci mistrovství republiky). Po startu jsem běžel pocitově své tempo a na hodinky jsem se díval jen co 5 km. Už na 10 km jsem ale věděl, že to dnes na 2:55 nebude, Hlavně prvních 5 km je hodně nesmyslných, samá zatáčka v centru, dlažba, Karlův most, to není pro závodní běžce, nedá se chytit rozumný rytmus, který je především pro zbytek maratónu důležitý. Kolem 15.km jsem teprve chytil nějaké vyhovující tempo. Bohužel po ½ maratónu jsem se otočil do protivětru a bylo po radosti. Mezi 24-25. km na mě přišly i myšlenky, že bych to zabalil, naštěstí mě zachránila manželka, která měla čekat na 32. km, a to ji přece nemůžu udělat, tak jsem ty myšlenky zapudil, a po vyhodnocení situace, že to pořád ještě můžu dát pod 3 hodiny jsem se dal do boje s obměněnou verzí komunistického rčení poručíme větru , slunci ! Co ještě můj výkon ovlivňovalo, to bylo neumění většiny běžců a především členů štafet,( kteří se zbytečně v tom maratónském poli motali) občerstvovat se, takže jsem měl několik kolizí, kdy se mi někdo před nosem zastavil. Já jsem z minulosti naučený pít a občerstvit se za plného provozu, takže ani neztratím tempo.

Na 35. km to vypadalo pořád nadějně s rezervou na čas pod 3 hodiny. Žádná krize se neobjevovala (středeční hladovku jsem tentokrát dodržel úplně do detailů). Přišel 40. km, podívám se na hodinky a říkám si, je to tam, rezerva skoro ½ minuty, najednou přede mnou dlažba v délce skoro 1,5 km až po Pařížskou ulici, úplně jsem ztratil rytmus, nebylo se od čeho odrazit, nohy jen tak klouzaly po hladkých zaoblených kostkách. Tak a je to v prdeli, klel jsem v duchu, takovýhle závěr maratónu muže naplánovat jen někdo, kdo v životě žádný neběžel. Pařížskou až do cíle už jsem sice zas svištěl závodním tempem, nakonec to bylo oficiálních 3:00,18 ( skutečných 3:00,13).

Lehké počáteční zklamání vystřídala úleva a radost. Po 10 letech první maratón, vítězství v kategorii 60 + , když druhý Václav Pur byl za mnou 12,5 min a třetí Franta Pechek 14,5 min, a to nejsou žádná ořezávátka. Za lepších podmínek bych i tu Prahu dal pod 2:55 a na lépe běžecky profilovaném závodě snad i 2:52- 2:54. A tak jediný, kdo v Praze podal výkon byla asi Eva Vrabcová, jenže ta měla natrénováno na čas pod 2:25 ( v kuloárech se mluvilo o pokoření nejlepšího českého výkonu Aleny Peterkové). Jen mě trošku mrzelo (a manželku hodně), že se v Praze nevyhlašují kategorie. Určitě by to nebyl problém, v době čipů a počítačů dát 3 nejlepší dohromady a postupně vyhlašovat. Vždyť ti dědkové a babky by si to za snahu určitě zasloužili. A nejde ani tak o ceny, jako o to, postavit se na stupně vítězů na zaplněném Staromáku.

A tak si říkám, kvůli pár vteřinám se pro mě svět nezhroutil, vlastně teď běhám pro radost a v Praze je spousta jiných krásných věcí než maratón. V sobotu jsme s manželkou byli v divadle Na Jezerce na hře „Manželské vraždění,“ v neděli po maratónu jsme zašli na pivo s dalším z kamarádů z vojny a večer do studia Rubín na netradiční divadelní komedii „Zakázané uvolnění.“ Život je stejně krásný, když chceme!

S a š a    N e u w i r t h

.

Startovní číslo: 592 – NEUWIRTH ALEXANDR
Kategorie: MM60