Půlmaratónské miminko

Život přináší různá překvapení. Jeho pestrobarevná paleta hraje veselými  i smutnými barvami.  I  když  bylo v sobotu zataženo, pro řadu  lidí  byl okolní život prozářený  šťastnými okamžiky.
Keňan Atseedu Tsegay  po doběhu do cíle Pražského půlmaratonu jakoby nevěřil v dané chvíli, že vyhrál. Vnitřně prožíval velikou radost.

Dalším  šťastlivcem byl můj zeť Aleš. I když neměl moc natrénováno, rozhodl se běžet. Brzdou pro něj byl ranní odvoz  manželky Zdeňky do porodnice.
,, Možná, že přeruším závod a poběžím přímo do nemocnice“ – emotivně rozjímal.
Hned po doběhu mu volá Zdeňka, že jejich druhý potomek se dere na svět.Tato zpráva vlila do něj nové síly a rozběhl se po nábřeží Vltavy do Podolské  nemocnice.V boji s časem jsem mu dělal doprovod. Jeho druhým půlmaratónským cílem dnešního dne bylo porodní oddělení ve čtvrtém patře.
Když se ocitáme v budově, Aleš nasadí finiš. Bez problémů překonává i dva schody po sobě. Nemám šanci. Artróza kolenou mě brzdí  v pokusu jej následovat.Když vyjdu do nejvyššího patra, nejdřív se pokouším jej najít.Zmizel v některé z chodbiček.  Nevadí. Ve vestibulu si sedám na pohodlnou  koženkovou sedačku a z hluboka vydechuji.
,, Br-zy již to bu-de“  po chvilce mi zvěstuje zprávu do mobilu rozechvělým hlasem  nastávající  tatínek.

Když se objeví ve dveřích radostně rozpřáhne ruce a chrlí ze sebe zprávu: ,, Mám syna Olivera! Měří  52 cm a  a váží  3,86 kg. Narodil se 16,27 hod.“

Aleš absolvoval v sobotu vlastně maraton a dlouhý den, který končil až po půlnoci. Nejdůležitější ze všeho je, že všechno proběhlo OK. Maminka a  Oliver jsou v pohodě.