PAST, aneb jak jsem ( ne ) běžel maraton

Jiří Harašta / 8.9.2011 /

Poslední dva měsíce jsem se věnoval průpravě na Rajecký maraton. Pomohla mi i dovolená v Karlovicích. Moje denní dávky byly kolem dvaceti kilometrů.Věděl jsem, že mě čeká srpnová žhavá výheň v náročném kopcovitém terénu. Když podcením trénink, v závodě se mi to vymstí.

Nastal den D. V pravé poledne máme stanovený odjezd od Komerční banky. Petra se včera sbalila a odjela na víkend za sestřenkou do Bohumína.
Věci mám pečlivě uloženy v igelitkách. Letmo se v nich probírám. Dres, ponožky, sicherky, náplast, jonťák, masážní emulze.
Myšlenkami jsem ale vepředu. Hlavně nepřepálit tempo. Na maratónu v Praze jsem se na prvních kilometrech pobláznil a chtěl jsem mít co nejlepší mezičas na pětce. Podařilo se mi to, ale pak jsem si zbytek závodu protrpěl.

Jsem celý zpocený. Ještě mám čas na sprchu. Spláchnu ze sebe pot a osvěžím se. Gejzíry vody mi bičují tělo. Mám rád střídání studené a teplé vody. Jako výboj proskočí mým tělem blahodárný pocit. Osuškou si sjedu tělo a spěchám ke dveřím. Mačkám kliku. Nic. Podvědomě jsem zamkl dveře, a to se mi stalo osudným. Zámek selhal, nejde otočit klíč, je zablokovaný. Jedna chybička může způsobit fatální průšvih.

Zapírám se o dveře, cítím se jako tygr v kleci. Marně se vzpírám, k ničemu to nevede.
,,Zřejmě prasklo perko“ – proletí mi hlavou beznadějná úvaha.
Je mi zima. Dřepnu si a sklouznu na měkoučkou rohožku. Po chvilce opět klepu kosu.Vstanu. V tom mi bleskne hlavou, ve skříňce máme ručníky. Vytahuji dvě větší osušky a zabalím se do nich.

Vydržím jenom chvilku. V hlavě šrotím myšlenky. Kdoví jak dlouho budu v tomto vězení. Musím něco dělat, sezení mě neposune dál. Pohledem sjíždím koupelku a hledám další záchytný bod.
Topenářské stoupačky. Zkusím na ně klepat, ale čím? Šátrám ve skříňkách a hledám tvrdší předmět. Samé kelímky, tuby, hadříky, sáčky. Zubní kartáček. Ten by mi mohl pomoci. Uchopím jej a ťukám do stoupačky. Žádná odezva. Konečně. Nade mnou slyším jekot cholerické sousedky, bránící své soukromí. Přidávají se k ní vypatlaní štěkající psi, které kontruje rázné bušení do trubek. Nemá to význam. Bezmocně se choulím na rohožku.
V doznívajícím halasu slyším melodické vyzvánění mobilu. Určitě mě shánějí kluci. Mají to marné. Dnes jsem mimo hru. Choulím se do klubíčka a usínám v mikrospánku. Další vyzvánění mobilu vnímám již v podvědomí. Procitám se. ,, Kolik je hodin. Pět,šest? Jak dlouho budu uvězněn v této pasti?“

Nekonečné ticho prolomí štrachání klíčků ve dveřích.Slyším klepání dámských podpadků.Za dveřmi se ozývá vodopád Petřiných výlevů:
,, Proč jsi zamčený, co jsi dělal? To není možné!
Nechávám ji vymluvit, pak ji radím:
,, Skoč k sousedovi, je šikovný kutil. Řekni mu, že se mi zasekl zámek. Jistě si poradí.“
Po chvilce slyším hlas souseda:
,, Zřejmě praskla střelka. Uřežeme panty a vysuneme dveře, nebo vysekáme otvor u futer … A teď vážně. Uděláme zádlab, vyjmeme zámek a bude to.“
Teď již je mi to jedno. Jsem apatický. Po chvilce dlabání se uvolňují dveře. Když mě oba vidí rozesmějí se. Stojím před nimi bezmocné rezignovaný, ve slipech.

U večeře mi Jana vykládá jak jí v poledne volal Honza, že neví co je se mnou, proč jsem s nimi nejel. Když se ani ona nedovolala na mne, okamžitě sedla do vlaku a přijela domů.
Moc jí nevnímám a v podvědomí spřádám plány na další maraton v Košicích. Tentokrát to musí vyjít.