Kobeřické strasti

Když jsem před měsícem, tedy někdy koncem září potvrdil na schůzce klubu, že v případě potřeby a v zájmu klubu odběhnu závody, které nám schází do bodování v MBP, věděl jsem, že to nebude jednoduché. Běhat si jen tak pro sebe 30 km týdně v tempu 5-6-7 minut na kilometr, to není trénink, to je běh pro radost. A hned první závod ½ maratón, no potěš pánbůh. Zvýšil jsem tedy dávky na 50-60 km týdně, víc to prostě nešlo, tělo odmítlo poslouchat, zkusil jsem nějaké tempo. 4:30 na kilák a dost, rychleji to nešlo. Dal jsem si i závod na rozběhání, Podzimní pětku ve Frenštátě ( 4,8 km), dal jsem to za 21 min. , ale měl jsem toho plné kecky. Přesto jsem se v neděli 24.10.2010 v 9:00 na start Kobeřického ½ maratonu postavil s cílem za každou cenu to doběhnout, případně dojít do cíle. Říkal jsem si, když to dobře půjde, zkusím tempo 4:30. Představa se ale rozplynula hned po prvním kole. Kopce byly pro mě dvojnásob prudké a dlouhé, než když jsem tady běhal před pár lety a ostrý protivítr v mnoha místech brzdil tempo. Ještě že byl se mnou můj šestnáctiletý syn, který závodně hraje tenis a poslední dobou se mnou běhal a tři kola mi a Rosťovi Bažanovskému dělal vodiče. Moc to pomohlo, ale i tak jsem ve druhém okruhu usoudil, že maximem bude čas kolem 1:40. To jsem ale po třetím okruhu, kdy na mně přišla maratonská krize opět přehodnotil a smířil se s tím, že to hold došmajdám tak za 1:50. Naštěstí se ve mně v posledním okruhu opět probudil maratónec, a tento okruh jsem odběhl nejrychleji a výsledný čas 1:40,54 jsem za daných podmínek přijal za solidní. Pocity po doběhu byly samozřejmě smíšené. Byl jsem rád, že jsem pomohl družstvu ale přiznávám, že jsem toho měl opravdu plné zuby a cítil jsem se jako po špatně odběhnutém maratonu, na který jsem nebyl dobře připraven. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi drželi palce a před závodem mě povzbudili, ale zároveň musím zklamat ty, kteří si mysleli, že se vracím do kolotoče závodů. Zatím hodlám zůstat v klidu a mimo závodní trati, pobíhat pořád budu ale jen pro radost. Jednak nemám motivaci a taky mám po problémech s achilovkou svalové disproporce, kdy jsem nemocnou nohu používal dlouhodobě méně než tu zdravou a při rychlejším běhu mám sklony ke křečím. Takže co se závodění týká, cítím se lépe v roli náhradníka, který naskočí do běžeckého vlaku vždy, když to pro družstvo bude zapotřebí. Saša N.

Označeno v Reportáže - závody 2010
Jeden komentář “Kobeřické strasti
  1. Lenkačlenka napsal:

    Ten článek se mi Sašo moc líbí.O návratech ne závodní trať mi něco povídej :-)). Vůbec to není jednoduché. Držím ti palce, ať tvé další naskočení do běžeckého vlaku bude mít v cíli podobu bedny 🙂

  2. Anonymous napsal:

    Ty ses trápil na 1:40 a víš kolik lidí maká na to ,aby to tak aspoň jednou zaběhlo.Běhej pro radost a ono to zase příjde samo a možná se opět porvem na trati jako nedávno minulých letech.Těším se na tebe v kat nad 60 let.Přeji chuť a zdraví do běhání.mčj

Facebook
Partneři