Jak ,,Štrodlovaný mokasín“ vyměnil klubový dres

Beh na Poludňový grúň     25.6.2017

Délka tratě:  4000 m, převýšení:  840 m 

Již od brzkého rána jsem se těšil na cestu do srdce Malé Fatry, Vrátné doliny, kde se v neděli konal  „Beh na Poludňový grúň.“  Naši trojčlennou výpravu tvořil běžec Dalibor Krejčí, jeho přítelkyně Halina a já. Dalibor je kamioňák, což prokázal v průběhu naši jízdy. Jel v klidu, občas mrkl na dopravní značku a ani  jsme se nenadáli a již jsme se ocitli  na parkovišti ve Starém dvoře.

 

Při vyplňovaní  přihlášky se Dalibor zarazí  a vyhrkne na mne větu: ,,Jirko, rád bych vyměnil  značku ,, Štrodlovaný mokasín“ za honosnější   název  ,,Atletický klub Emila Zátopka Kopřivnice.“  ,,Nebude to problém. Ale budeš muset splnit základní podmínky….“ Tato tajuplná slova přebíjím výrokem: ,, Ne, upřímně řečeno budu rád, když v našem běžeckém klubu přibude další solidní borec!“

Před startem závodu v nadmořské výšce  614  m n.m.  nasedáme s Halinou do čtyřsedačkové lanovky a následně  přejdeme k nedaleké „Chatě na Grúni.“  Nestačíme se ani porozhlédnout po okolí a  pořadatelé nás upozorňují, že se k nám blíží první závodníci. Je to neuvěřitelné pomyšlení, že strmý stoupák sjezdovky s převýšením 356 metrů, zdolává čelo závodního pole rychleji, než trvá náš výjezd lanovkou.  V sedle u chaty je občerstvovací stanice, kterou využívá většina běžců.

Někteří si berou do rukou dva kelímky. Jedním si slijí hlavu a z druhého se v poklusu napijí. Pak  následuje výrazný  terénní zlom. Čeká je další stoupák s převýšením 500 metrů, do kterého se již nedá běžet. Téměř všichni  závodníci přecházejí v chůzi.  Samotný závěr je brutální.  Nejvhodnější pozice je předklon s pomocí rukou se snažit bez úhony zdolat kopec s nadmořskou výškou  1 460 metrů.

Já s Halinou jsme v krutém protikladu těmto  127 závodníkům. Zatímco běžci zápolí s drsnou tratí, my si v pohodě sedíme u stolu,  popíjíme pivo a Colu. Po chvilce poznáváme Dalibora v houfu scházejících běžců. Cestou se zastavuje a debatuje. Má o čem. Tento ,,zákeřný stoupák“  poznamená  každého, ale nejméně  běžce z čelního pořadí. Ti se nenápadně usadí u chaty ke stolu jako by se nic nestalo. S přibývajícím časem se klátí kolem nás zmožení běžci, soukajíc ze sebe dramatické věty:   Chtěl jsem to zabalit již tady u chaty… Ve stoupáku jsem  se zastavoval, protože mě brnělo v lýtkách, dostal jsem křeč…. Výběh  jsem jakžtakž zvládl, ale při chůzi dolů jsem několikrát upadl, tak jsem  se šoupal dolů po zadku….

Po chvilce k nám přichází Dalibor.  Není  znát na něm znatelnější  únava. S úsměvem  mě vybízí: ,, Pojď  půjdeme na  guláš.“  Sotva dojíme, Dalibor již  vyhledává  svého bývalého spolupracovníka Ivana, který je v týmu pořadatelů závodu. Mají si o čem vykládat. Pojí je dlouholeté přátelství a kdoví kdy se opět uvidí. Při loučení ho Ivan  obdaruje Zubrovkou.

Na zpáteční cestě Dalibor uvolní stavidla svých emocí. Navíc mu to  ulehčila Halina, která převzala řízení zánovního Mercedesu . ,,Ve svoji kategorii  jsem skončil  desátý z 42 běžců. Čas  47:14 taky není nejhorší, ale věřím, že se budu zlepšovat, zásluhou svého trenéra Saši Neuwirtha“  – chrlí ze sebe  emotivní slova. Největší brzdou pro něj  je nároční práce a noční směny.  Životní peripetie  válcuje svoji  nezměrnou vůlí.  Dalibore, bojuj!  Máš na to, abys dále překonával svoje  osobní rekordy v nových klubových barvách  – Atletického klubu Emila Zátopka Kopřivnice.

Označeno v Atletika dospělí, Reportáže
Facebook
Partneři