Je brzké pondělní ráno. Rozespalý ze sledování televize vyrážím k novinovému stánku. Když se ptám na denník SPORT z okénka slyším hlásek mladé slečny ,, Ne nemáme.“Podobně dopadám u druhého stánku. ,,Vyprodala jsem ho již z rána¨.“Po dvou kilometrech pátrání mám úspěch.
Hltám čerstvé informace ze včerejšího posledního olympijského dne.
,, Zlatý konec.“ ,, Pohřbili mě a já jim ukázal.“ Zrychleně čtu slova, věty a podvědomě smekám nad fantastickými výkony našich reprezentantů. Přiznám se, že sledování při vítězného dojezdu Jardy Kulhavého jsem řval jako tur. Nadskakovaly i skleničky ve vitríně obýváku. Po dojezdu mi ukáply slzy nadšení. Podobně to bylo při nekonečném seriálu zápolení Davida Svobody. O jeho frenetickém pětibojařském zápolení by se dala napsat telenovela se smysluplným koncem.
Hledám fejeton k olympijskému maratonu. Nenacházím nic. Pouze ve výsledkovém servisu OH 2012 několik suchých čísel. Přitom maratón se běžel v nedělní poledne. Jsem z toho zdrcený. Že by se nenašel redaktor, který by popsal dramatické souboje na trati?
Zapnu si rádio. Po hudebním vstupu slyším pravidelní příspěvek:,, Jak to vidí Ringo.“ Jeho glosy nikdo necenzuruje a proto na plnou hubu národu sděluje svoji pravdu: ,,Olympiáda mě v ničem nenadchla. Neměla žádnou šťávu . Prostě nestála za moji pozornost,“ Pak vychrlí ze sebe vodopád dalších nesmyslných negativ.
Vypínám rádio. Jsem smutný z toho, že jsem ve sportovním plátku nenalezl reportáž z maratónského souboje. Rozhořčila mě Ringova výpověď.
Přivírám oči a říkám si:,, Vzpomínku na fantastické souboje londýnskou olympiádu mi nikdo nevezme! Věřím, že v tom nejsem sám.“
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
