Brutální závod Nova Author Cup 2011 – II.

Při výjezdu  z ochranné zóny je rušno. Cyklisté stříhají pohledem po blízkém okolí a snaží  se  objevit své protějšky. Pak si sdělují své první dojmy. Všichni mají po dojezdu na sobě fasádu. Kapičky vody z louží, kousky bláta jsou cejchem, který  obdrželi  na trati.
Vloni byly u občerstvení stoly a následovalo  posezení  a halasné rozjímání. Teď  je  tu volná plocha. Někteří se zahřejí  sousty guláše anebo párku. Většina si to zamíří  přímo k  autům.
V chumlu  se řada cyklistů domlouvá se svým doprovodem přes mobil, nebo výkřiky do davu.
,,Trenére, trenére!“ – slyším opodál výkřik.
,, Aleši, kdy jsi přijel do cíle? – vítám jej z úsměvem.
,, Čas mám něco přes tři hodiny, oproti loňsku  jsem se výrazně zlepšil a navíc…. toto počasí“- drkotá spokojeně mezi zuby.
Jdeme se ohřát do stanu. Jen co vstoupíme  do úkrytu, počasí se  šmahem mění. Z nebe padají gejzíry  vody a varovně bubnují na střechu.
,, Chudák brácha -Pepík s Danielou musí protrpět toto peklo. Přitom mu schází do cíle již jen pár kilometrů.“ – rozjímá Aleš.
Po pár minutách utichá  déšť  a nebe se  na chvíli vyčistí. Před sebou  zahlédnu Pepíka se svoji dívkou. Jsou promáčeni, kropenatí, ale v klidu.  
Zamířím si to naproti nim  s lišáckým dotazem:
,, Mladý pane nevíte kde je Pepík?“
,, To jsem já!“ – osloví mě pohotově potřísněný mladík.
,, No, potěš pánbůh. Nemusíš nic vyprávět. Stačí když se podívám na vás oba.Tuším, co jste si prožili za martyrium.“
,, Teď to chce teplou sprchu a suché oblečení!“ – vyzývá je Aleš.
Jako trenér, manažer, dostávám specifický úkol- umýt kolo.
Naše minivýprava se vydává na chatu a já se poslušně stavím do dlouhého hadu fronty. Občas mě  předběhnou promrzlí a promáčení cyklisté, ale beru to s pokorou. Jsou oproti mne  ve výrazné nevýhodě. Jsem suchý a navíc mě hřeje zimní bunda.

Vedle mne stojí mladík, třese se jako ratlík. Když jej oslovím, rozesměje se a začne s drkotajícími zuby vyprávět momenty z tratě.

,,  Nejvíc jsem promrzl na zdejších kopcích. Necítil  jsem prsty na rukou. Místy jsem ze svahu ani nebrzdil  a hlídal jsem si příkop v očekávání, že tam zahučím.“-
Náš rozhovor vyruší jeho přítel, který již dojel do cíle a  je již  převlečený. Vystřídá jej ve frontě,  která naštěstí se výrazně posouvá dopředu. Ve finále se dělíme do tří řad. Vybírám si   vlevo, s nadějí  že nebudu  tak potřísněný. Chyba lávky. Mladík vedle mne  mi šlehne proud  z WAPky  přímo do obličeje. Vím, že emoce musí jít stranou  a proto to beru s rezervou.  Na škodolibé pohledy opodál stojících  lidí odpovídám pousmáním.
Po  umytí je kolo  výrazně lehčí. Utíkám se zahřát do stanu. Nedá mi to a občas vykukuji z dočasného úkrytu. Co když  se někdo  utrhne z anonymního davu a  lapne po kořisti.
Vedle mne  je přístřešek  s cyklovýbavou firmy ELEVEN. Další sprška deště vyprovokuje  dočasné nájemce k úprku. Haldy věcí  nosí do  přistavené dodávky. U opuštěného stojanu zahlédnu muže. Sleduje dění u dodávky a obratně sundá bundu s věšákem  a strčí si ji  pod větrovku. Když mu vyjde první pokus, záhy  si zopakuje úkon. Briskně mizí druhá kořist  za jeho zády. 
Nedá mi to a  vyběhnu za  mladíky  k autu.
,, Pánové, máte škodnou ve Vašem revíru. Chlapík v šedé větrovce  vám čmajzl dvě bundy. Má je  pod batohem. Teď mu hřejí ledviny.“
Mladíci  jej dostihnou a zmocňují se jeho lupu. Všechno proběhne hladce. Zlodějíček  opět mizí  v chumlu lidí. Možná že jde za další kořistí.
,, Díky pane, ušetřil jste nám pár tisícovek. Tady máte  menší pozornost  “ – trhovec mi strčí do ruky igelitku se značkovými ponožkami.
Po večeři sedíme s Alešem u horkého čaje. Je plný dojmů. V euforii  líčí dění na trati:
,,  Oproti loňsku, jsem  byl ve výhodě. V první vlně všichni makali na doraz. Nikdo se mi nepletl do cesty. Vyšplhali jsme do Hrabětic a pak jsme to rozfofrovali  směrem k Josefodolské přehradě.  Zde nás bičoval boční nárazový vítr. Pak se šplhalo na Kristiánov. Na občerstvovačce jsem  jsem nasál do sebe čaj. Záhy mě čekal nejkrutější úsek  na 35. až 45. kilometru. Na otevřeném úseku sněžilo. Na Stoplžské  a Oldřichovické silnici  jsem  viděl jen kousek  před sebe .Pod námi byly Hejnice. Z minulých pobytů se  mi vryly do paměti  nádherné rozhledy  na okolní přírodu. Škoda, dnes jsem neviděl nic. Od 40. kilometru byl brutální sjezd. Drobné kamínky se mi nalepily do kotoučových  brzd. Ti co měli hydraulické brzdy, si mohli juchat. Mne zabíraly až napodruhé, nebo potřetí.
Bedřichově jsme symbolicky obkroužili  stadion lyžařské padesátky, občerstvili se a jelo se  dál. Stoupák na Královku  mi dal zabrat. V propozicích je to hrbolek, ale  realita byla šíleně tvrdá.  V závěru byl blátivý terén. Ale  zde jsem záhadně ožil a předjel  jsem řadu cyklistů.“
Alešův monolog byl dramatický, dojemný, drsný. S napětím jsem  jej poslouchal. Na závěr dodal s jiskřícími očima: ,, Příští rok pojedu znovu. Věřím, že se opět zlepším.“
O náročnosti závodu svědčí následující statistika:
Odstartovalo  3 124 závodníků  a do cíle jich  dojelo  2 752.
 
(Vpravo na rajčeti je fotogalerie ) 
Označeno v Nezařazené, Reportáže
Facebook
Partneři