Při výjezdu z ochranné zóny je rušno. Cyklisté stříhají pohledem po blízkém okolí a snaží se objevit své protějšky. Pak si sdělují své první dojmy. Všichni mají po dojezdu na sobě fasádu. Kapičky vody z louží, kousky bláta jsou cejchem, který obdrželi na trati.
Vloni byly u občerstvení stoly a následovalo posezení a halasné rozjímání. Teď je tu volná plocha. Někteří se zahřejí sousty guláše anebo párku. Většina si to zamíří přímo k autům.
V chumlu se řada cyklistů domlouvá se svým doprovodem přes mobil, nebo výkřiky do davu.
,,Trenére, trenére!“ – slyším opodál výkřik.
,, Aleši, kdy jsi přijel do cíle? – vítám jej z úsměvem.
,, Čas mám něco přes tři hodiny, oproti loňsku jsem se výrazně zlepšil a navíc…. toto počasí“- drkotá spokojeně mezi zuby.
Jdeme se ohřát do stanu. Jen co vstoupíme do úkrytu, počasí se šmahem mění. Z nebe padají gejzíry vody a varovně bubnují na střechu.
,, Chudák brácha -Pepík s Danielou musí protrpět toto peklo. Přitom mu schází do cíle již jen pár kilometrů.“ – rozjímá Aleš.
Po pár minutách utichá déšť a nebe se na chvíli vyčistí. Před sebou zahlédnu Pepíka se svoji dívkou. Jsou promáčeni, kropenatí, ale v klidu.
Zamířím si to naproti nim s lišáckým dotazem:
,, Mladý pane nevíte kde je Pepík?“
,, To jsem já!“ – osloví mě pohotově potřísněný mladík.
,, No, potěš pánbůh. Nemusíš nic vyprávět. Stačí když se podívám na vás oba.Tuším, co jste si prožili za martyrium.“
,, Teď to chce teplou sprchu a suché oblečení!“ – vyzývá je Aleš.
Jako trenér, manažer, dostávám specifický úkol- umýt kolo.
Naše minivýprava se vydává na chatu a já se poslušně stavím do dlouhého hadu fronty. Občas mě předběhnou promrzlí a promáčení cyklisté, ale beru to s pokorou. Jsou oproti mne ve výrazné nevýhodě. Jsem suchý a navíc mě hřeje zimní bunda.
Vedle mne stojí mladík, třese se jako ratlík. Když jej oslovím, rozesměje se a začne s drkotajícími zuby vyprávět momenty z tratě.
,, Nejvíc jsem promrzl na zdejších kopcích. Necítil jsem prsty na rukou. Místy jsem ze svahu ani nebrzdil a hlídal jsem si příkop v očekávání, že tam zahučím.“-
Náš rozhovor vyruší jeho přítel, který již dojel do cíle a je již převlečený. Vystřídá jej ve frontě, která naštěstí se výrazně posouvá dopředu. Ve finále se dělíme do tří řad. Vybírám si vlevo, s nadějí že nebudu tak potřísněný. Chyba lávky. Mladík vedle mne mi šlehne proud z WAPky přímo do obličeje. Vím, že emoce musí jít stranou a proto to beru s rezervou. Na škodolibé pohledy opodál stojících lidí odpovídám pousmáním.
Po umytí je kolo výrazně lehčí. Utíkám se zahřát do stanu. Nedá mi to a občas vykukuji z dočasného úkrytu. Co když se někdo utrhne z anonymního davu a lapne po kořisti.
Vedle mne je přístřešek s cyklovýbavou firmy ELEVEN. Další sprška deště vyprovokuje dočasné nájemce k úprku. Haldy věcí nosí do přistavené dodávky. U opuštěného stojanu zahlédnu muže. Sleduje dění u dodávky a obratně sundá bundu s věšákem a strčí si ji pod větrovku. Když mu vyjde první pokus, záhy si zopakuje úkon. Briskně mizí druhá kořist za jeho zády.
Nedá mi to a vyběhnu za mladíky k autu.
,, Pánové, máte škodnou ve Vašem revíru. Chlapík v šedé větrovce vám čmajzl dvě bundy. Má je pod batohem. Teď mu hřejí ledviny.“
Mladíci jej dostihnou a zmocňují se jeho lupu. Všechno proběhne hladce. Zlodějíček opět mizí v chumlu lidí. Možná že jde za další kořistí.
,, Díky pane, ušetřil jste nám pár tisícovek. Tady máte menší pozornost “ – trhovec mi strčí do ruky igelitku se značkovými ponožkami.
Po večeři sedíme s Alešem u horkého čaje. Je plný dojmů. V euforii líčí dění na trati:
,, Oproti loňsku, jsem byl ve výhodě. V první vlně všichni makali na doraz. Nikdo se mi nepletl do cesty. Vyšplhali jsme do Hrabětic a pak jsme to rozfofrovali směrem k Josefodolské přehradě. Zde nás bičoval boční nárazový vítr. Pak se šplhalo na Kristiánov. Na občerstvovačce jsem jsem nasál do sebe čaj. Záhy mě čekal nejkrutější úsek na 35. až 45. kilometru . Na otevřeném úseku sněžilo. Na Stoplžské a Oldřichovické silnici jsem viděl jen kousek před sebe .Pod námi byly Hejnice. Z minulých pobytů se mi vryly do paměti nádherné rozhledy na okolní přírodu. Škoda, dnes jsem neviděl nic. Od 40. kilometru byl brutální sjezd. Drobné kamínky se mi nalepily do kotoučových brzd. Ti co měli hydraulické brzdy, si mohli juchat. Mne zabíraly až napodruhé, nebo potřetí.
Bedřichově jsme symbolicky obkroužili stadion lyžařské padesátky, občerstvili se a jelo se dál. Stoupák na Královku mi dal zabrat. V propozicích je to hrbolek, ale realita byla šíleně tvrdá. V závěru byl blátivý terén. Ale zde jsem záhadně ožil a předjel jsem řadu cyklistů.“
Alešův monolog byl dramatický, dojemný, drsný. S napětím jsem jej poslouchal. Na závěr dodal s jiskřícími očima: ,, Příští rok pojedu znovu. Věřím, že se opět zlepším.“
O náročnosti závodu svědčí následující statistika:
Odstartovalo 3 124 závodníků a do cíle jich dojelo 2 752.
(Vpravo na rajčeti je fotogalerie )
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
