Beh na Poludňový grúň 25.6.2017
Délka tratě: 4000 m, převýšení: 840 m
Již od brzkého rána jsem se těšil na cestu do srdce Malé Fatry, Vrátné doliny, kde se v neděli konal „Beh na Poludňový grúň.“ Naši trojčlennou výpravu tvořil běžec Dalibor Krejčí, jeho přítelkyně Halina a já. Dalibor je kamioňák, což prokázal v průběhu naši jízdy. Jel v klidu, občas mrkl na dopravní značku a ani jsme se nenadáli a již jsme se ocitli na parkovišti ve Starém dvoře.
Při vyplňovaní přihlášky se Dalibor zarazí a vyhrkne na mne větu: ,,Jirko, rád bych vyměnil značku ,, Štrodlovaný mokasín“ za honosnější název ,,Atletický klub Emila Zátopka Kopřivnice.“ ,,Nebude to problém. Ale budeš muset splnit základní podmínky….“ Tato tajuplná slova přebíjím výrokem: ,, Ne, upřímně řečeno budu rád, když v našem běžeckém klubu přibude další solidní borec!“
Před startem závodu v nadmořské výšce 614 m n.m. nasedáme s Halinou do čtyřsedačkové lanovky a následně přejdeme k nedaleké „Chatě na Grúni.“ Nestačíme se ani porozhlédnout po okolí a pořadatelé nás upozorňují, že se k nám blíží první závodníci. Je to neuvěřitelné pomyšlení, že strmý stoupák sjezdovky s převýšením 356 metrů, zdolává čelo závodního pole rychleji, než trvá náš výjezd lanovkou. V sedle u chaty je občerstvovací stanice, kterou využívá většina běžců.
Někteří si berou do rukou dva kelímky. Jedním si slijí hlavu a z druhého se v poklusu napijí. Pak následuje výrazný terénní zlom. Čeká je další stoupák s převýšením 500 metrů, do kterého se již nedá běžet. Téměř všichni závodníci přecházejí v chůzi. Samotný závěr je brutální. Nejvhodnější pozice je předklon s pomocí rukou se snažit bez úhony zdolat kopec s nadmořskou výškou 1 460 metrů.
Já s Halinou jsme v krutém protikladu těmto 127 závodníkům. Zatímco běžci zápolí s drsnou tratí, my si v pohodě sedíme u stolu, popíjíme pivo a Colu. Po chvilce poznáváme Dalibora v houfu scházejících běžců. Cestou se zastavuje a debatuje. Má o čem. Tento ,,zákeřný stoupák“ poznamená každého, ale nejméně běžce z čelního pořadí. Ti se nenápadně usadí u chaty ke stolu jako by se nic nestalo. S přibývajícím časem se klátí kolem nás zmožení běžci, soukajíc ze sebe dramatické věty: Chtěl jsem to zabalit již tady u chaty… Ve stoupáku jsem se zastavoval, protože mě brnělo v lýtkách, dostal jsem křeč…. Výběh jsem jakžtakž zvládl, ale při chůzi dolů jsem několikrát upadl, tak jsem se šoupal dolů po zadku….
Po chvilce k nám přichází Dalibor. Není znát na něm znatelnější únava. S úsměvem mě vybízí: ,, Pojď půjdeme na guláš.“ Sotva dojíme, Dalibor již vyhledává svého bývalého spolupracovníka Ivana, který je v týmu pořadatelů závodu. Mají si o čem vykládat. Pojí je dlouholeté přátelství a kdoví kdy se opět uvidí. Při loučení ho Ivan obdaruje Zubrovkou.
Na zpáteční cestě Dalibor uvolní stavidla svých emocí. Navíc mu to ulehčila Halina, která převzala řízení zánovního Mercedesu . ,,Ve svoji kategorii jsem skončil desátý z 42 běžců. Čas 47:14 taky není nejhorší, ale věřím, že se budu zlepšovat, zásluhou svého trenéra Saši Neuwirtha“ – chrlí ze sebe emotivní slova. Největší brzdou pro něj je nároční práce a noční směny. Životní peripetie válcuje svoji nezměrnou vůlí. Dalibore, bojuj! Máš na to, abys dále překonával svoje osobní rekordy v nových klubových barvách – Atletického klubu Emila Zátopka Kopřivnice.
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
