Běžím. Podvědomě hltám každý krok. Odpoledne napadal prašan. Při došlapu se rozprskávají vějířky bílého sněhu kolem boty. Potřebuji se zbavit přebytku energie z celodenního sezení za počítačem. Masíruji svoje ego, podvědomě cítím nepopsatelný pocit blaha. Vnímám kolem sebe krajinu oděnou do bílého hávu.
Natahuji krok..Oblíbil jsem si úsek, kde vyskakuji na obrubník a každým třetím krokem odrážím se dolů na silnici. Tento rituál mě nabíjí zvláštní energií. Výskok, seskok. V následném dlouhém úseku zrychluji. Je to pro mne zábava, která mi uvolňuje mysl.
Za městem mě zničehonic z boku šlehne ostrý závan mrazivého protivětru, který mi bičuje tvář. Během několika okamžiků se sníh míchá s prudkým větrem a rozpoutává se sněhová vánice. Na otevřeném úseku pod svahem Grosmanky se vítr stáčí v turbulanci a ovíjí mě ve své pasti. Ještě pár metrů a jsem na vrcholu kopce. Sklopím zrak a sbírám zbytky sil. Znenadání uslyším zvuk motoru. Zvedám hlavu. Blíží se ke mne mohutná příšera- sněžný pluh. Zastavím se.
Nemám čas na rozhodování. ,,Vpravo ne!“ – velí mi podvědomý instinkt. Odrazím se od krajnice a skáču do příkopy. Kolem mne projede mohutná obluda. Zasáhne mě sprška odlétávajícího sněhu. Nevěřícně potřepu hlavou. Všude kolem je ticho a prázdnota. Jenom skučivý vítr se prohání v nárazech po svahu. Vyšplhám se z příkopy. Jsem v tranzu. Ještě dlouho budu rozdýchávat předešlé vteřiny ověšené otazníky : ,,Co kdyby???“
Mikropovídka Jiřího Harašty
