Volkswagen maraton Praha je minulostí. Reportáže, fejetony, zprávy v našich denících skloňují jméno Pavla Nedvěda, čtu o českých a světových běžeckých špičkách. Dozvídám se o řadě účastníků běhu s pohnutými osudy.
Jedna věc mě ale zaráží. Nenacházím zmínku o běžci se startovním číslem 4696, který doběhl do cíle v čase 4:53:46 hod. Řada běžců se pozastaví nad tímto výkonem. Stojí vůbec za pozornost? Ano.
Roman Leonardo přijel až z Argentíny, aby dokázal sobě i divákům, že se umí prát se svým handicapem. Má amputovanou nohu.Když se blížil do cíle, tleskal mu celý Staromák.
Aplaus se odrážel od budov, rozvibroval okolní atmosféru a vracel se zpátky k lidem. Tento obdivuhodný výkon dojal všechny.
Carlo Capalbo šef organizačního výboru v cíli objímá s dojetím Romana. Na chvilku utíká od něj za svými povinnostmi, ale nedá mu to. Burácející potlesk ho nenechá v klidu a opět se vrací k hrdinovi závodu.
Tento moment mi zůstane v paměti. Škoda, že jsem se o běžci jménem Roman Leonardo nedozvěděl víc. Snad vyburcuji média… Tento člověk stojí za povšimnutí. Za ním dobíhala řada lidí. O to větší hodnotu má jeho výkon.
Při čtení takových článků mě vždy zachvátí zvláštní pocit, je to pocit, který mi připomíná velikost lidské vůle a síly…v tomto případě nejde ani tak o dosažený čas tohoto sportovce, i když je skvělý, jde tady o daleko více…o víru v sama sebe.
Žorži, hezky a přesně řečeno..Renata