Tento závod byl můj vysněný už spoustu let – je to jeden z mála závodů série UTMB, kde se nedá klasicky registrovat, ale závodníci jsou vybíráni v loterii na základě poslání e-mailové adresy s informací, jaký závod by rádi běželi. Již několik let v řadě jsem se zde hlásila na trasu 80 km, ovšem vždy neúspěšně. Loni na podzim jsem „ze srandy“ poslala e-mail na kratší, 50 km vzdálenost, a ono to vyšlo! 🤩 A nastalo dlouhé čekání na červen, než se konečně dočkám.
Závod se konal v termínu 25. – 28. 6., konkrétně můj start byl v pátek 26. 6. v 8:00 v Cortině D’Ampezzo. Do Dolomit jsme vyrazili z Ostravy již v neděli večer a měli jsme v plánu tam v příštích dnech trochu pochodit po horách a lehce se aklimatizovat. Jak už jsem zmínila, závod začínal v Cortině D’Ampezzo, která je v nadmořské výšce 1224 m a nejvyšší bod, kterým jsem měla v závodě probíhat, byl těsně pod hranicí 2500 metrů nad mořem. V takových výškách jsem se nikdy nepohybovala – dvakrát v životě jsem byla v Tatrách, a to je už pár let zpátky. Takže můj hlavní cíl byl zjistit, jak se mi takhle vysoko funguje a dýchá.
Aklimatizace probíhala skvěle, hned po příjezdu jsme si vyšli ke Tre Cime a po tomto výšlapu jsme spali ve stanu v kempu na Misurině, která je položená ve výšce necelých 1800 metrů. Ideální. Další den jsme se přesunuli na ubytování na hotel do městečka San Martino di Castrozza ležící v nadmořské výšce necelých 1500 metrů. Toto ubytování bylo od Cortiny vzdálené 90 km, což jsme si řekli že není až taková hrůza; to jsme ale nevěděli, že trasa vede přes různá passa a šílené serpentiny a není 90 km jako 90 km 🥲 Takže o zážitky bylo opravdu postaráno. Ve středu jsme se turisticky vydali na můj doposud nejvyšší vrchol – na Cima della Rosettu (2743 mnm). Tuto trasu můžu doporučit – byla velice nenáročná, stezky moc pěkně vedené, stoupání příjemně pozvolné a kochání nádhernými výhledy bylo nonstop 😁 Až pak poslední část výstupu byla strmější a pro mě i náročnější. Ale takto jsem se aspoň ujistila, že v závodě to zvládnu 💪🏻 A mohla jsem být o chloupek klidnější. Ve čtvrtek jen následovalo sbalení si veškeré výbavy, vyzvednutí startovního čísla, předzávodní pizzu na večeři a spánek.
Páteční, čili ten nejdůležitější, den začal jednoduše – přesunem do Cortiny a snídaní posledních kousků pizzy z večeře v autě 😂 Kvalitní palivo jak má být. Na náměstí v Cortině to žilo, všichni se už pomalu scházeli ke koridoru a ke startovní bráně, celí natěšení, kdy už to vypukne. Moderátoři povzbuzovali závodníky, hrála taneční hudba, člověk se hned cítil naladěný a živý, i přestože věděl že ho za chvíli čeká menší peklíčko. I když… Takové peklíčko, jaké jsme skutečně zažili, jsem vážně nečekala 😂 Asi po jednom kilometru, kdy jsme se vymotali z města směrem k lesíku, začalo první stoupání a vytvořil se klasický špunt, ale aspoň se takhle mohlo trochu odpočívat. V lese to bylo docela příjemné, hezky jsme se schovali před sluncem, které už pomalu začínalo ukazovat svou sílu. Trasa byla rozmanitá, bylo hodně stoupání, občas klesání, běželi jsme lesíkem po hlíně, pak zas chvilku po šotolině a pěšinkách s dechberoucími výhledy. Překročili jsme řeku, ve které se spousta závodíků osvěžilo, a mohlo se pokračovat dál. Začalo další větší stoupání a začalo být i velké horko. Dorazili jsme na mítinku, kde byl menší srub či chatička či jak to nazvat, a u ní byla čistá voda na pití i osvěžení. Vody jsem měla ještě dost, takže jsem si jen načepovala do kelímku, napila se, doplnila znovu a vydala se dál a u toho upíjela z toho kelímku.
Další občerstvovačka, a tentokrát velká, i s jídlem, nás čekala za 7 km s více než 500 výškovými metry. A tento úsek byl sakra náročný. Nešlo ani tak o ty parametry, ale o to, že jsme šli vyprahlým kaňonem na přímém slunku, nad námi se z obou stran tyčily pouze vysoké skály a my neměli ani ždibeček stínu. I když byl tento úsek po rovince, šlo se po suchém suťovitém štěrku a šutrech, ve kterém se často propadaly nohy – a třeba mě osobně v tomhle nešlo vůbec běžet. A i kdyby šlo, stejně bych to dlouho nevydržela, jelikož tady jsem se začala velice rychle přehřívat. Toto místo nazval jeden závodník Údolím smrti, a podle mě se celkem trefil. Později jsme občas překročili nějaký potůček/menší říčku a v každé z nich jsme se všichni ovlažovali, ale během několika minut jakoby se nic takového nestalo. Slunce pálilo jak ďas. Před námi bylo první největší stoupání než bude menší seběh, ze kterého se bude zase stoupat ještě výš, než konečně seběhneme k občerstvovačce na Col Galinu. V tomto stoupání jsem si začala uvědomovat jednu věc, a to tu, že pití s elektrolyty, které mám na zádech v camelbacku, je čím dál víc teplejší, až bych řekla horké, protože jsem si z domu nedovezla termoobal. A jestli vám všem můžu dát nevyžádanou radu, nepijte teplé eletrolyty, bude vám z toho špatně. Jenže i když jsem si tohle uvědomovala, pořád jsem je pila – sice na střídačku s vodou a colou v softflaskách, které byly „jen“ vlažné a později mírně teplé, ale stejně. Nastal seběh a břicho začalo trpět. Pořád jsem nevěděla proč. Po seběhu nastalo finální stoupání, a mi začalo být tak špatně, že jsem nevěděla jestli se dřív pozvracím nebo sebou seknu z horka. Naštěstí, vzhledem k tomu, jak mě natahovalo, jsem si uvědomila, že je to z těch horkých elektrolytů, a přestala jsem je pít. Ovšem katastrofa již započala, a v kombinaci s tím, jak se mi dělalo mdlo z přehřátí, to nebylo ideální. V půlce seběhu na občerstvovačku mi už došla i voda i cola, ale jelikož už jsem se blížila a už to bylo jen z kopce, věděla jsem, že tohle dám. A že končím, protože je mi špatně od žaludku a je mi na omdlení. Opravdu jsem byla rozhodnutá, že na tomto 24. kilometru to ukončím, že v takovém stavu nemůžu dál pokračovat. Ale ono někdy stačí vyřešit pár věcí a hned to zase jde ☺️
Na občerstvovačce jsem se zdržela jak nikdy. Ona není sranda si vytáhnout obě softflasky z vesty, nalít si tam vodu (konečně ledovou!) a začít to strkat do vesty zpátky – do vesty, kde máte dalších milion věcí jako je výživa, kapesníčky, atd, ty softky tam tak lehce zasunout nejdou. Podaří se to, ale strašně to trvá. Jenže to horší jsem teprve měla před sebou – vytáhnout camelbak, nezamotat se do hadičky (na to jsem expert), vylít tu vařící vodu, nechat si napustit čerstvou a zas to složitě nacpat do vesty. Ještě jsem se zase osvěžila vodou v kelímku a vyrazila dál, protože jsem se začala cítit dobře. Tahle občerstvovačka mi neskutečně pomohla a nakopla mě, dokonce tak, že když byly úseky kde se dalo klusat, tak jsem je opravdu klusala. Najednou jsem měla spoustu energie a už se necítila tak uvařená. Ovšem další stoupání k chatě pod vrcholem Averau na přímém slunku na bílých šutrech mi tu energii zase lehce vzalo 😂 Ale pořád to bylo o dost lepší než předtím, navíc jsem se tam „chytla“ jednoho klučiny co je někde od Pardubic, a společně jsme tu cestu na vrchol prokecali. Pak jsem mu utekla v seběhu dolů, při kterém jsem si naivně myslela, že stačí jen seběhnout a budu na Passo di Giau. Haha! To, co následovalo za stoupání a i za klesání, to se nedá popsat hezkými slovy, to byl jednoduše hnus. Hlavně to bylo cestou dolů tak nebezpečné, že i cestou dolů se utvořil špunt, což jsem ještě nezažila. Bylo to nekonečných 7 km, ale nakonec jsem se dočkala a přibíhala na občerstvovačku na Passu di Giau. Atmosféra byla úžasná a zafandilo mi i pár Čechů, když viděli vlajku na mém startovním čísle 😌 Tady jsem si nechala doplnit jen softflasky, pořádně se napila, vzala si sýr a salám a fičela jsem dál, do dalšího stoupání, hnusného klesání a nakonec ještě dalšího hnusnějšího stoupání. Ale! Tohle stoupání už bylo poslední – když nepočítám pár drobných brdků co se sem tam ještě objevily. Jinak od tohoto úseku se šlo po hezkých travnatých loukách a pastvinách, takže ta příroda nepůsobila tolik vyprahle a řekla bych i, že se nám všem lépe dýchalo i šlo.
Nakonec nás už čekalo menší cupitání na střídačku po rovině a po nakloněné rovině směrem dolů, než to začalo být lehce prudší dolů k jezeru, kde byla poslední občerstvovačka s jídlem. Doplnila jsem softky, dala si pár waflí, snědla banán a vyrazila jsem. Banán mi udělal zle v žaludku 🙃 To se mi ještě nestalo. Takže tu hezkou rovinku kolem jezera, než začal finální dlouhý seběh zpět do Cortiny, jsem musela místo běhu jít, a pomalu ucucávat vodu, aby se žaludek uklidnil. Naštěstí se tak i stalo a já to konečně mohla rozběhnout. A neskutečně jsem si to užila, protože seběhy mi prostě jdou. Cestou dolů jsem začala „sbírat“ strašně moc závodníků, což mi trošku přidávalo na sebevědomí, do toho se i rozpršelo, byli jsme v lesíku, vzduch byl čerstvý, dýchalo se dobře, a já si připadala skvěle. Z lesíka jsme vyběhli přímo už v Cortině a zbývaly cca 2 nebo 2,5 km do cíle po asfaltu, po dešti, a zas začalo být teplo a nepříjemné dusno. Ale to už mi bylo jedno, už jsem věděla že to dám, a že čas budu mít skvělý. Dostala jsem se nahoru na náměstí, dobrovolníci mě navedli do koridoru směrem k cílové bráně a já valila o sto šest, protože nejenže mi všichni ti fanoušci dodali neskutečné množství energie na ten závěr, ale hlavně kousek přede mnu běžela nějaká holka a já se rozhodla že ji musím před tím cílem předběhnout 😂🤦🏻♀️ Předběhla – tempem 4:15, jako bych byla snad na závodě LBL a neměla v nohách skoro 50 km a 2500 výškových 😂 Ale když se mi běželo dobře, tak prečo nie, že 💁🏻♀️ V cíli jsem dostala krásnou medaili a mohla tak jít konečně umřít 😁
Výsledný čas 9:11:49 – já si skromně přála do 10 hodin, ale nebudu lhát – víc by mě potěšilo, kdyby to bylo do 9 hodin. Ovšem v takovém pekle s opravdu dlouhými pauzami na občerstvovačkách abych přežila, tento čas beru všemi deseti. Já vím moc dobře, že v lepších podmínkách by to pod 9 hodin bylo, a to mi ke spokojenosti a štěstí stačí. Startovalo nás 1459 a já skončila na 934. místě, z toho 58. ve své věkové kategorii (z 94).
Teď jen doufám, že příští rok mě vylosují zas, abych si mohla tuto nádheru užít znovu 🤩
Monika Sýkorová
Napsat komentář