24 hodin na Lysé hoře, aneb kolikrát vyjdeš/vyběhneš Lysou během jednoho dne a jedné noci? V lednu, v zimě, na sněhu a ledu, kdy teplota padá chvílema hluboko pod bod mrazu? Vždyť to je jen pro blázny. Ano, je, a proto jsme se s parťačkou Verčou už podruhé přihlásily! 😂
Po loňské pro nás úspěšné premiéře na tomto závodě jsme věděly, že do toho letos chceme jít znovu. Znovu jsme si nechaly náš originální název týmu Knedle jízlivé, ale protože jsem během loňského roku nastoupila do AKEZu a chtěla to v názvu nějak mít, tak jsme se pojmenovaly jednoduše „Knedle jízlivé/Malá Knedla AKEZ“. Ano, jsem Knedla, jsem jízlivá a ještě k tomu malá 🤪
Oproti loňské zkušební účasti jsme letos měly ve spoustě věcí jasno – co chceme udělat jinak a co naopak uděláme stejně. A s tímto nastavením jsme si koupily registraci a začaly se těšit. Jelikož jsme loni zjistily, že Verča je rychlejší nahoru a já zas dolů, protože se nebojím to pouštět, tak bylo jasné, že první kolo, které začíná dole na Pile, půjde Verča. Druhé já, třetí Verča, čtvrté zase já. Od pátého jsme už chtěly jet po dvou kolech najednou, aby si ta druhá vždy víc odpočinula a mohla potom jít na ty dvě další kola co nejodpočatější a nejčerstvější. Takže potom páté a šesté kolo Verča, sedmé a osmé já, deváté a desáté zase Verča, a nakonec jsem to měla uzavírat já jedenáctým a dvanáctým kolem. Ano, šly jsme si pro celkový počet kol 12, čili 6 kol pro každou. Tím pádem jsme musely mít všechny kola nejlépe pod dvě hodiny, kvůli nějaké časové rezervě.
Ze začátku se nám ten časový harmonogram dařil nad plán, protože obě jsme ty naše první kola nabombily jak dvě bláznivky – Verča dala první kolo od Ostravice za 1:50 (!) a já pak za 1:39. A můžete hádat třikrát co se po těchto dvou kolech stalo 😂 Ano, protože jsme to obě přepálily, tak jsme cítily jak moc nás to rozsekalo a že síly začínají ubývat. Kdo proboha na ultra závodě přepaluje začátek?! No, my, kozy. Jak jsme staré, tak jsme blbé 🥲 Musím ale říct, že ač jsem to první kolo běžela takhle na krev, tak víc sebevědoměji jsem se ještě na závodě snad necítila. Na kopec to byla rychlá chůze a když byla jen lehoulince nakloněná rovina, tak jsem ji klusala. Cestou nahoru jsem zvládla předběhnout dost lidí, a byl to skvělý pocit. To jsem ale ještě netušila, o jak moc lepší pocit to bude cestou dolů. Myslím, že z Lysé jsem v životě takhle rychle neběžela (nejrychlejší tempo podle hodinek 3:44/km mluví za vše 🤭). Letěla jsem jak šílená a neskutečně si to užívala, sedlo mi to jak prdel na hrnec. Tančila jsem mezi závodníky, mezi šutry, skákala na ledu a sněhu a připadala si nesmrtelně. Předběhla jsem strašně moc lidí a cítila se jak eliťák – všichni mě pouštěli abych mohla letět dál dolů k předávce a nezpomalovat tempo. Doběhla jsem úplně zničená, ale zároveň nejšťastnější, s pocitem skvěle odvedené práce. Tento pocit záhy přešel s nastupující únavou a blížící se svalovou horečkou 😂
Hned potom, co Verča vyběhla do našeho třetího kola, jsem si zašla do gastro zóny, kterou jsme měly přikoupenou, šla se nejprve zahřát čajem, a potom si dala i něco na jídlo. Byla jsem strašně vymrzlá, protože byla opravdu velká zima – vlasy a řasy mi z toho mrazivého vzduchu, který panoval ve spodní části kopce, hodně přimrzaly. Jinak ve vyšší poloze bylo docela příjemně, ale dole to byl masakr, brutální zima a mrznoucí mlha.
Když jsem vybíhala do čtvrtého, tedy mého druhého kola, cíleně jsem lehoulince zpomalila, protože jsem věděla, že další kolo už tak moc nabombit nemůžu. Podařilo se mi doběhnout o 10 minut později než v předchozím kole, což byl stále skvělý čas, se kterým jsem byla moc spokojená. Zase jsem si zašla na čaj a jídlo do gastrozóny, a potom mě čekal dlouhý odpočinek díky dvoukolům, na které právě nastoupila Verča. Těšila jsem se na teplou sprchu, ale bohužel nám na ubytování tekla vlažná voda. Pecka, no 🙃 Aby toho nebylo málo, začal mi nastávat můj klasicky problém, který mě trápí vždy, když to přeženu v kopcích nebo s nárůstem objemu – začnou mě brutálně bolet holeně, což mi pak znemožňuje nejen běh, ale i chůzi. A to, že se mi tohle začalo dít už po druhém kole ze šesti, nebylo vůbec dobré. Požádala jsem tedy o pomoc “přítele na telefonu” – mého skvělého kamaráda Marka, který je fyzioterapeut, a ten mi nahrál a poslal videa ukázky, jak si holeně promasírovat a co udělat, abych minimalizovala bolest a katastrofu, která mohla nastat. Poslušně jsem udělala jak mi bylo doporučeno a poté už byl čas akorát na to, se pomalu začít chystat na dvě kola najednou. Při předávce jsme se dohodly že můžu jít v klidu, protože pořád máme skvělé umístění a ty za náma na nás ztrácejí 40 minut. Jenže i přestože jsem se cítila dobře, tak chvilku potom, co jsem vyrazila, jsem začala zjišťovat, že nemám v pořádku břicho. Nohy byly ok – sice občas jsem ty holeně cítila, ale žádný průšvih to nebyl. Horší to břicho. Není třeba se zbytečně rozepisovat, prostě jsem si během těch dvou kol odskočila celkem 3x a ve všech případech to bylo zbytečně 🤦🏻♀️ Takže zbytečná ztráta času, kvůli které se zmenšil náš náskok před závodnicemi co byly za námi. Tyhle zbytečné ztracené minuty mě asi nepřestanou štvát, zvláštně protože víme jak toto odskakování v zimě trvá – musíš jít kousek dál do lesa, pak svlíkáš milion vrstev, potom jdeš hodně opatrně do dřepu (protože co si budem, svaly už kopou 😂), pomalu se zvedáš, oblíkáš a vracíš zpět na trasu. Fuška jak blázen, minuty ztracené, a kvůli ničemu 😏 Co se dá dělat, šla jsem dál a oba seběhy si odtrpěla s nepříjemně bolavým a tvrdým břichem, ty otřesy cestou dolů mu nedělaly dobře. Když jsem dokončila druhé kolo, při předávce jsme s Verčou realisticky usoudily, že to 12. s největší pravděpodobností nevyjde, ale uvidíme. Šla jsem se najíst a pak na pokoj, kde jsem se asi tak na hodinu a půl prospala, byť lehkým spánkem, ale aspoň něco.
Jedenácté kolo jsem začínala před půl sedmou ráno, čímž bylo naprosto jasné, že dvanácté do limitu opravdu nestihnu. Stejně jsem si ale v duchu říkala, že pokud to bude nějak natěsno, půjdu do něj abych zkusila stihnout limit aspoň nahoře, a mohlo se nám započítat ještě půlkolo. Náskok před týmem za námi jsme měly už jen 20 minut. Když jsem sbíhala z Lysé dolů, přicházely mi zprávy od Verči a ještě jedné kamarádky, že ty čtvrté holky se nevydaly do jedenáctého kola; evidentně jim došlo že už nás nijak nepředeženou. Tím bylo rozhodnuto – třetí místo v kategorii je naše, a stačilo nám k tomu “jen” 11 kol 💪🏻 Nakonec celkově v ženských štafetách 7. místo a z celého počtu 668 závodníků jsme byly na 48. místě, což je masakr!!!
Tohle byla fakt jízda, která ve mě bude rezonovat ještě dlouho! Nejvíc asi ten vyhlašovací ceremoniál, kdy jsem si připadala jako opravdový vítěz ☺️ Protože stoupnout si na pódium před tolika lidma, převzít spoustu cen – velkou a těžkou medaili, skleněnou plaketu, tašku s dárky od sponzorů; tolikrát slyšet gratulace a větu že jsme fakt dobré… Bylo to něco úžasného 😌 A ač jsem ještě po ceremoniálu s rozbitým každým centimetrem na mém těle říkala, že Lysou teď nechci pár týdnů vidět a LH24 už NIKDY nepůjdu, tak v pondělí večer jsme už s Verčou řešily co zase dalšího změnit na příští rok 😂 A už teď se moc těšíme! Protože když tyhle ultra ptákoviny miluješ, je ti jedno jak moc tě pak všechno bolí, prostě víš že až bolest odejde, budeš to chtít zažít znovu a znovu ❤️
Napsat komentář