Na „Porubský čtvrtmaraton“ jsem odjížděl se smíšenými pocity. Únava po nedělním půlmaratonu v Kobeřicích byla velká, navíc se opět mohutně hlásila o slovo bolavá achilovka, tak moc velká očekávání jsem neměl. Ale když i manželka Julie projevila zájem odklusat si kondiční běh a sluníčko nám hned po ránu nakouklo do ložnice, bylo rozhodnuto. Také mi dle kalkulací vyšlo, že mám reálnou šanci vyhrát ve své kategorii Moravskoslezský běžecký pohár, tak je třeba aspoň doběhnout. V minulosti jsem tento závod párkrát běžel, trať je docela příjemná i kulisa a lidi kolem trati. Nejdříve troška bloudění, když jsme nemohli najít šatny, které se během těch let přemístily, ale nakonec vše dobré, když i registrace přes internet na poslední chvíli proběhla úspěšně a na třetí pokus jsme našli i ten správný vchod do šaten.
Překvapilo mě, že i při dost vysokém startovném se nakonec objevilo docela dost běžců, víc už by ani být nemuselo, protože je pravda, že od třetího kola už se kondiční i pomalejší běžci hlavního závodu dost pletli pod nohama, takže to byla mnohdy zajímavá kličkovaná. Závod jsem běžel způsobem: zkusím, uvidím. Nakonec se to i přes počáteční bolest a únavu upravilo samo, tělo se srovnalo, závod je prakticky absolutní rovina, tak se dalo běžet svižně, ale uvolněně, takže jsem doběhl v lepším stavu, než jsem byl před závodem i čas byl nakonec lepší, než jsem čekal. Julie taky doběhla kondiční běh v pohodě a když jsem se díval na fotky, pořád s úsměvem na tváři, tak nějak si představuju běhání pro radost. Pořadatelé navíc potěšili i překvapili docela hodnotnými cenami i tombolou, kde moje žena vyhrála krásné a moderní nástěnné hodiny, které věnovala naší ostravské neteři Míši, která také běžela kondiční běh. Tak jsme si nakonec ten sváteční den hezky užili a domů si odváželi vesměs kladné pocity a radost ze života.
S a š a N e u w i r t h
Moravskoslezský kraj finančně podporuje činnost klubu
