Pohled Monči: V sobotu 19. 7. se konal 9. ročník speciálního závodu v Rusavě, na kterém běžci mají 12 hodin na
„natočení“ co nejvyššího počtu kol. Okruh o vzdálenosti 4,8 km s převýšením kolem 255 metrů je docela lahůdka, a kroužit na něm 12 hodin přes noc? To je vážně výzva. Celkem startovalo 96 běžců včetně štafet. Pro mě a Romču to byla na Rusavě premiéra a obě jsme byly zvědavé, jaké to tam bude.
Přivítala nás přátelská atmosféra pořadatelů a příjemné prostředí. Vybíhalo se ještě za světla a hlavně za vedra, takže když později zapadlo slunce a všichni běžci si postupně zapínali čelovky, konečně jsme si mohli začít užívat příjemné ochlazení. Celou noc bylo kolem 15 stupňů – opravdu ideální na běhání. Co se mě osobně týče, trošku jsem bojovala s menší zdravotní indispozicí, kvůli které jsem se necítila ve stoprocentní formě a hodněkrát jsem se přistihla, jak si říkám, že se vykašlu i na těch mých předem stanovených „aspoň 50 km“. Postupem noci se mi ale začalo dělat o něco líp a protože jsem věděla, že od čtvrtého kola si držím první místo v ženách do 39 let, tak jsem se rozhodla zkusit točit kola co to půjde. Přece jim tam tu bednu nenechám, že? 🙂
Nakonec jsem závod ukončila už po 11 hodinách, a i přestože tam ještě byla krásná časová rezerva na jedno kolo, 14 mi jich na vítězství ve své kategorii stačilo. Později jsem se ještě dozvěděla, že jsem dokonce druhá žena celkově, což mě taky potěšilo. Ráda bych tady vyzdvihla Romčin výsledek. Tento typ závodu byla vyzkoušet poprvé a poprala se s tím velice statečně, podala opravdu krásný výkon a já jsem na ni moc pyšná!
Pohled Romči: Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, čeho se zúčastním, poklepu si na čelo. Někdy na jaře mi Monča řekla o tomhle běhu. Zatím jsem nic dlouhého neběžela, ani mě to nelákalo. Nakonec jsem se rozhodla přihlásit.
Proč? Zkusit, co vydržím, co vydrží nohy, hlava. Očekávání: žádné, jen pokus. Líbilo se mi, že je to 5km okruh, kde bude občerstvovačka a zázemí, takže nemusím nic tahat s sebou. A že až nebudu moct, prostě lehnu do spacáku a bude. V den D spolu s Monikou vyrážíme směr Rusava. Předstartovní přípravy… (Gely, nevyzkoušené v tréninku, cože? Vazelínou natřít nohy, aha! Jít se rozběhat, jako fakt?!) Lehká nervozita, při pohledu na ostatní, pocit „co tady dělám?“ a najednou je 8 večer a startujeme.
Začátek je fajn, ještě je světlo a v těle hodně sil. Mezi koly dělám krátké pauzy, dávám suché triko a něco málo z občerstvovačky. Kilometry přibývají, ale postupně zpomaluji. První krize přichází o půlnoci, bolest břicha, asi z otřesů nebo z nějakého gelu nebo jídla, něco nesedlo. Pokračuji dál, už neběžím, „jen“ jdu. 7. kolo, čelovka dává signál, že se brzy vybije, náhradní nemám. Nohy bolí, hlavně kolena. V 1:57, po 33,6 km se rozhodnu lehnout do spacáku do
mokré trávy, spím pár hodin, je mi docela zima. Ráno sleduji ostatní, kteří ještě krouží a dávají další a další kilometry. Monika vydržela celou noc (14 kol, skoro 70km!), má můj obdiv. V 8 ráno je závod ukončen, 8:30 vyhlášeni ti nejlepší,
Monča 1. místo, moc gratuluji! Jsem ráda, že jsme jely spolu a děkuju, že mě podpořila. Pro příště bych si vzala stan, ať spím v suchu a teple, a hlavně bych se ráno podívala na průběžné výsledky a ještě šla na trať zkusit zabojovat o lepší místo (třetí místo bylo blízko). Jestli tedy nějaké „příště“ bude. Ujistila jsem se, že mě baví víc kombinace plavání-
kolo-běh, jak v tréninku, tak v závodě. „
Monika Sýkorová a Romana Klepková
Napsat komentář