Na start letošního 16-tého ročníku Beskydské sedmičky se postavili 2 členové našeho klubu a nevedli si vůbec špatně.
Zbyněk Škuca dokončil závod v čase 15:50:36 v závodě jednotlivců, 108. místo celkově, v kategorii 43 .místo
Martina Mazáčová ve dvojici se Žanetou Poláškovou (AKEZ / NN Night Run Team) dokončila v čase 16:34:58 v závodě ženských dvojic, 16. místo celkově, v absolutním pořadí dvojic žen 3.místo, v kategorii 2. místo
B7 očima Zbyňka:
Po 11 letech jsem si chtěl splnit sen a zaběhnout si B7 sám. V roce 2014 pouze jako chodec. Od jara jsem vypustil veškeré silniční závody a trénoval většinou v terénu. Bohužel příprava nevyšla, dost jsem byl nemocný a ještě pár hodin před závodem mě trápily průdušky, nevím, jak je to možné, ale po celý závod jsem ani jednou nezakašlal!
Prostě mne adrenalin táhl dopředu i když jsem to chtěl už po prvním seběhu zabalit. Abych těch problémů neměl málo, zvrtl jsem si klasicky kotník, začalo pršet, byla mi zima a sbíhalo mě strašně moc lidí. Byl jsem přesvědčen na Krásné skončit, to mě čekaly ovšem dva kopce a dva seběhy. Oblíkl jsem si bundu, roztáhl zpět hole abych mohl sbíhat a hlídat si kotník, aspoň pomaličku to šlo, v Krásné jsem byl i tak za 4 h, což na tu bídu nebylo špatný. Zavolal jsem ženě, ať mi vezme suché ponožky, stahovačku a triko, do Ostravice jsem ještě věděl, že se podívám, když dám pozor na kotník.
Hodil jsem do sebe chleba, dva pomeranče a valil na Lysou. Dolů to šlo dost blbě, Lysá je fakt potvora, ještě s tím kotníkem to bylo spíš o chůzi. V půlce kopce šlo už sbíhat a v Ostravici pípám v 6:50 ráno a dostávám tracker. Což není vůbec zlé, trochu se mi vrací chuť závodit. V suchém a najezený a 20 min pauzy se rozhodnu závod dokončit . Vyrážím na Smrk, moc to nejde, nohy tuhé, začíná se projevovat manko v tréninku, hodím si do uši techno ,abych zaměstnal mozek a celý kopec vylezu s hudbou, nahoře dát jen pozor na kamenitý seběh, jak se ocitám na cestě k Dukle, běžím aspoň 5:20 na kilák, lepší jak 8 v těžším terénu.
Na Čeladné vytahuji svoji tajnou zbraň, rohlík se šunkou, doplním pití a běžím pod kopec Čerťáku, není čas, motivace doběhnout Dušana a skupinku, co mě seběhli, oni na 65 rovinky neběželi, já do toho šel, bral jsem asi 20 lidi a do Čerťáku šlapu svižně, na traverzu k Čerťáku mě zase předbíhá Dušan, asi povstal z mrtvých a zase mi utekl. Najednou se ocitám na Pustevnách, tam jen pití a ve skupince sbíháme do Ráztoky, za mě nejkomfortnější seběh, docela rychle zase stoupáme na Radhošť a tady to už začíná fakt bolet.
Prostě už chceš do cíle, ale ještě je to strašne daleko. Z Radhoště je to už parodie na běh, na Pinduli mám ségru, dám gel pití a stoupám na Javorník, posledních 10 km mi už stehna hořely a úplně nejhorší byly poslední dva kilometry. Hlava chce běžet, tělo je proti, nakonec dobíhám ve společnosti souseda v čase 15h;50 na 108 místě. Což na první stovku není zas tak zlé .
B7 očima Martiny:
Podesáté na startu Beskydské sedmičky a trošku smíšené pocity. Napevno jsem se rozhodla, že opravdu půjdu až 10 dní před závodem. Předpověď počasí nebyla úplně příznivá, vysoké teploty moc nezvládám, za poslední 2 měsíce jsem skončila 2x v rukou záchranářů, poprvé na PM v Karviné naštěstí až v cíli, ale na Hostýnské osmě už bohužel na trase. Ale B7 přece startuje v 23:00 a první polovina se běží v noci, takže natrénováno je a statisticky není možné, aby se zase něco „podělalo“. Navíc pořadatelé oznámili, že je letošní ročník posledním pro kategorii dvojic 🙁 Takže jdeme!!!
Atmosféra na Třineckém stadionu je elektrizující. Většina závodníků je připravena na ovále už hodinu před startem. Zhruba půl hodiny před startem z nebe začínají padat první kapky deště. To bude asi trošku problém, moje boty nejsou úplně do mokrého terénu, předpověď hlásila slunečno a horko… Po startu se nám s parťačkou daří dorazit pod první sjezdovku + – podle plánu, ale dav závodníků nás ve stoupání na Velký Javorový rozděluje. Naštěstí domluvené reflexní poznávací prvky fungují a první kopec je zdolán. Kousek před seběhem do Řeky mi do cesty nečekaně vběhl z vedlejší stopy týpek, zazmatkovala jsem, spadla a odneslo to rozbité koleno.
Občerstvovačku v Řece míjíme a stoupáme do druhé sjezdovky. Pořád prší a boty hodně klouzají, nevadí, pomůžou hůlky. Po nekonečném stoupání následuje seběh do Morávky. Zhruba po kilometru klesání po mokrém travnatém terénu padám, ani nevím jak sakra. Čelovka na kusy, zuby po kontrole naštěstí celé, pomalu a těžce se zvedám, koleno dostalo druhý zásah, tentokráte dost citelný. Náhradní čelovka ale není dost intenzivní, a tak běžím téměř po tmě. Nedá se to, beru rozbitou čelovku, která kupodivu svítí, a přisvěcuju si ručně, to není moc komfortní, hodně to zpomaluje, ale musím to vydržet až do svítání.
Na Morávce si aspoň opláchnu zabahněný obličej a následuje mokrá klouzavá trasa na neoblíbený oTravný a sešup dolů. Ani v Krásné se nezdržujeme dlouho, před námi Lysá a to už přichází krize. Kameny a stoupání, tma… chuť zabalit to je dost velká, ale… přesně o tom jsou dvojice…. dolů už to jde o kapánek lépe, seběh už ale bolí dost. V Ostravici mne hned za čipačkou vítá Svaťka – nejlepší podpora a štístko – a hlásí, že čas zatím na minutu přesně podle plánu, to mne trochu překvapilo, ale hlavně uklidnilo.
Měním mokré oblečení a hlavně hurá – suché ponožky. Smrk nahoru lehce pomaleji, ale seběh na Duklu byl hodně rychlý. Na občerstvovačce zjistíme, že soupeřky na celkovém třetím místě jsou před námi jen pár minut. Vydáme se je stíhat, což se mi ne úplně daří. Žaneta se vydá dopředu, dostává se až před ně. Téměř až na Čertův mlýn jsou na dohled, pak je ztratím. Na Pustevnách dočepuju ionťák, vezmu si polévku a vidím, že soupeřky se vynořily zpoza stánku a vydaly se na trať. Dobře, takže žádná kofola, škvarky, prostě nic… vydám se za nimi. Těsně před nástupem na sešup po modré značce je předbíhám a dolů valím, co mne to pustí.
Ráztoku probíhám a o kousek dál do kopce docházím parťačku, nicméně soupeřky máme na dohled kousek za zády. Na Radhošť jsme vyšly relativně svižně na to, jakou štreku už máme v nohách a před námi je můj nejoblíbenější úsek, který máme natrénovaný a na který spoléhám. Sjezdovku jsme obě pustily dolů napřímo a zabrzdily vlastně až na Pinduli. Tohle se hodně povedlo. Poslední dočepování, pohledem zpět hledáme soupeřky, zatím nejsou vidět, takže se vydáme dále, aby nás ani nezahlédly. Na Malém Javorníku dostáváme zprávu, že na poslední čipačce byly 10 minut za námi. To bylo hodně uklidňující. Ale vzápětí přišla poprvé nečekaná informace, že soupeřky před námi jsou „jen“ 7 minut. Už je málo prostoru, posledních 10 km, před námi už jen seběh-kopec-seběh, no nic, aspoň to zkusíme.
V Padolí před posledním stoupáním nás přivítali bubeníci. To bylo obrovské psychické povzbuzení, díky moc za ně 🙂 Poslední kopec ( jak říká moje parťačka „Mordor“) byl výživný, ale relativně krátký, zato seběh z Javorníku už hóóódně bolel. Poslední kilometr jsme před sebou ani za sebou neviděly žádnou ženu, natož dvojici žen, takže jsme už nespěchaly a v klidu si doklusaly až na červený koberec…do cíle.
Napsat komentář